Živočišný svět je prostý. Přežij, rozmnož se, zabezpeč potomstvo. Tato pravidla fungují miliony let bez zákonů, soudů a ústav – řídí je geny a instinkty. Člověk se z tohoto řádu vymanil natolik, že si vytvořil vlastní pravidla: rovnost, humanismus, právní řád. Jenomže instinkty a geny nezmizely; jen vedou dlouhý a tichý zápas s tím, co si lidstvo vymyslelo.

Vezměme si rovnost pohlaví. Zákon může říkat, že muži a ženy mají stejná práva – a to je správné z hlediska spravedlnosti. Biologie však stále promlouvá jinak: rozdílná tělesná síla, hormonální nastavení, preferované strategie vztahů. Jsme jako řeka, kterou chceme přehradit: voda teče dál jen zvolna našimi koryty. Pravidla civilizace tu řeku vedou, ale nerozumně ji zastavit nemohou. Jaká pak rovnost, když nejsou zaměnitelní.

Humanismus předpokládá altruismus, spolupráci, pomoc slabším. Evoluce ale dlouho preferovala především sobectví a rivalitu – „přežij já a moje děti“. Obě síly v nás existují zároveň: vrozená tendence chránit jen své blízké a touha být „dobrý člověk“ podle společenských norem. Jako dvě hlídačky u jedněch dveří: jedna říká „nejdřív ty“, druhá „nejdřív oni“.

Lidstvo se snaží dát téměř každé pravidlo do právního řádu. Co je správné, má být zároveň zakotvené v zákonech. Jenže instinkt se nedá vyhláškou vypnout. Zákon může zakázat diskriminaci, ale ne přirozenou zvědavost po rozdílech mezi lidmi. Může nařídit rovnost odměn, ale ne změnit chuť k riskování nebo touhu po postavení a vyniknutí. Jako bychom chtěli zákonem určit, že voda poteče nahoru – slovy ano, v realitě ne.

Právní řád je v tomto smyslu obrovské „smlouvání“ s přírodou. Něco z něj platí proto, že je to blízké našim instinktům (např. ochrana dětí). Jiné normy vyžadují dlouhodobou kultivaci a vzdělání – bez nich se snadno zapomínají. Někdy se chováme jako dvě tlupy divokých a bojujících opic, bohužel vybavených moderními zbraněmi.

Kdo má větší šanci zvítězit? Civilizace je jako zahrada v divočině. Zahrada má svá pravidla – záhony, cestičky, plot. Musí být opečovávaná. Divočina ale trvá: plevel prorůstá, větve přerůstají, hmyz a zvěř se vracejí. Zahradník sice může mnoho vyhrát, ale nikdy jednou provždy. Stejně tak civilizace nikdy plně nepotlačí instinkty – může je pouze usměrnit.

Evoluce mění člověka velmi pomalu. Zákony a morálka se mění rychleji. To představuje riziko: můžeme vytvořit pravidla, která biologicky „nesedí“ – a pak sledovat frustraci, vzpouru, únik do neformálních norem. Neděje se nám to zrovna teď? Ale také naději: instinkty nejsou jediné pravidlo hry. Empatie, rozum a snaha o spravedlnost v nás také jsou; evolučně staré a civilizačně kultivované.

Vítězem tedy není ani instinkt, ani zákon samotný. Vyhrává, kdo umí obojí zohlednit: pravidla, která respektují lidskou přirozenost, a zároveň ji kultivují. Civilizace, která na geny a instinkty zapomíná, nakonec naráží na realitu. Ta, která je jen slepě následuje, se vrací k primitivním vzorcům. Cesta vede mezi těmito póly – k právnímu řádu, který je realistický, ale ne rezignovaný. Spíše logika a duch zákona než jeho litera.