Petr Hájek je známý tím, že dokáže formulovat názory, které zdaleka nejsou většinové. Paradoxně se velmi často obhajuje tím, že brání dle svého názoru tradiční a téměř posvátné myšlenky křesťanství, tj. evropský kulturní základ. Pokud bychom snad měli věřit obhajobě dle Hájka posvátných hodnot rodiny, manželství mezi mužem a ženou, výchovy dětí apod., měli bychom zřejmě se stejnou horlivostí, s jakou Hájek brojí proti homosexualismu, brojit i proti celé řadě dalších neřestí, které tyto tradiční hodnoty relativizují.

Bouře v médiích, kterou vyvolalo Hájkovo prohlášení, v němž kritizoval pražského primátora Svobodu a předsedu pražské organizace ODS Šťastného, že ten první převzal patronát nad akcí Prague Pride organizovanou homosexuály, a ten druhý se primátora proti Hájkoví zastal, naznačuje, že jde možná přeci jen o něco víc než jen o pověstnou bouři ve sklenici vody.

Je zcela jednoznačně lékařskou vědou prokázáno, že homosexualita není nemocí, ale přirozeným stavem jedinců, kteří jsou takto orientováni. Existuje navíc od pradávna. Jestliže byla v minulosti postavena mimo zákon, jen tento samotný fakt potvrzuje její starodávnou existenci. Je ale také pravdou, že změna přístupu západní společnosti k homosexualitě a tím i k homosexuálům je vlastně velmi nedávná. V naší společnosti však k úplně jinému chápání homosexuality jako normálního stavu jedince, nikoli jako „nemoci“, vlastně došlo až po pádu bolševismu.

Zatímco v minulosti bylo přiznání se k homosexualitě na veřejnosti prakticky nemožné z obav o společenskou diskvalifikaci, stáváme se stále častěji svědky toho, že se takto orientovaní jednotlivci za svou orientaci nejen nestydí, ale hlásí se k ní. Média, zvláště ta bulvární, si homosexuality samozřejmě všímají. Člověk pak může nabýt dojmu, že jsou tato média homosexualitou přesycena a že gay či lesba je pomalu každý druhý či druhá. Přitom je to pouze a jenom právě stejná výběrová odchylka, se kterou jsou média zahlcena zprávami o vraždách, dluzích, neštěstích apod. Na novinovém titulku se prostě lépe vyjímá (a lépe prodává!), že je někdo jiný než obvyklý průměr.

A tím se dostávám k tomu, v čem má Petr Hájek naprostou pravdu. Zda to, jakým způsobem se referuje o současné společnosti v médiích, nepřispívá současně k jejímu úpadku, zvláště mravnímu. Hájek svou ostrou reakci na počínání dvou politiků ODS zcela jistě připravil tak, aby zaujala a aby se o ní mluvilo. Velmi dobře ví, že ostatně ani nic víc udělat nemůže. Pokud však domyslíme Hájkovo stanovisko do všech důsledků, můžeme snad jeho názory považovat sice za staromilské a jakoby „z jiného světa“, nicméně jsou pokusem upozornit na povrchnost médií. I politici, přebírající patronát nad kdečím, to ostatně dělají proto, aby se zviditelnili.

O tom, že západní civilizace prochází obtížným obdobím, není vůbec pochyb. Najdeme mnoho těch, kteří volají po návratu ke „starým hodnotám“. Jedinou otázkou, kterou si v těchto chvílích kladu, je to, zda je vůbec kam se vracet.