Neviditelný pes

SPOLEČNOST: I obrátil jsem oči v sloup...

4.7.2019

I obrátil jsem oči v sloup, čta příspěvky o stavění a nestavění mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze.

Ve skutečnosti ale za tento příspěvek může návštěva Kutné Hory. Poblíž Vlašského dvora tam totiž stojí pomník T.G. Masaryka. Socha, jakých je dneska mnoho, ale asi ne každá má vzadu vytesáno své CV: 1938, 1942, 1948, 1959, 1991 – liché letopočty v pořadí jsou odhalování a sudé jsou ničení.

Když jsem se ptal průvodkyně na to, kdy se plánuje následující zničení, tak obrátila oči v sloup a pohoršila se nad tou představou, jako by už tato pěkně rozjetá tradice neměla pokračovat. Ale vždyť: „Co bylo, (časem) bude tu zas!“

No a tuto tradici bychom mohli nově zavést i u onoho sloupu mariánského (a jak to tak slyším, tak obecně u všech pomníků by mohla být na podstavci vzadu připravena takováto tabulka). čili: obnovit, vytesat letopočet postavení, zničení a obnovení a nechat tam místo na letopočty dalších cyklů – vždyť důvod pro stržení či pro postavení připomínky jakékoli události se najde vždycky. Není pomník ten, který by vyhověl lidem všem! Stačí, aby se střídavě dostávali k moci či ke slovu jedni nebo druzí (borci či stavavěči), a kameníci mají práci zajištěnou.

Dneska je doba rozhořčování nad ledasčím současným i minulým – je doba prozření, že ona dávná událost či historická postava byla vlastně špatná a nezaslouží si připomínat se slávou, zaslouží si zapomenutí anebo připomínání s hanbou. Co se dříve bralo jako fakt a nikomu to nevadilo, dneska ledaskoho uráží a ponižuje, a tak se blbne a napravuje in natura – někde písmenka a slova, jindy létají vzduchem kusy soch.

A je otázka, kam až jít v napravování, kam až do historie hrábnout. Kam až hrabali pro argumenty iniciátoři všelijakých pogromů nejen na sochy? Kdo chce někoho bít, historickou hůl si vždycky najde! Regulace pro toto hrabání do minulosti zatím nevyšla a lidé bezradně špacíruji časem… Někoho bolí události staré 400 let, bere je osobně a rád by tehdejší fauly pískal nebo simuloval na hřišti 21. století, někdo chce napravovat událost stoletou! Co má prioritu? Nejlépe by bylo ponechat to, co platí přirozeně: bližší včerejšek nežli středověk! Dát věcem mladším větší prioritu a traumata způsobená Kopčemem a Veverčákem z doby lovců mamutů už neřešit vůbec.

A vůbec! Historii si pamatovat, studovat, rozjímat, myslet si své o tom, co píši vítězové, co se hlásá v učebnicích, co hřímají davoví řečníci, poučovat se, neopakovat věci chybné, ale ji samotnou (byť se nám jeví chybnou) nenapravovat, netrestat lidi nebo jejich díla za (dneska zrovna prokázané) staleté viny, to už se ani napravit nedá, unapravovali bychom se k zbláznění. Jako například:

Cestou z Hory Kutné jsem se zastavil na hoře Kunětické – krásný hrad, pohádková atrakce. Jenže i na pohádkovém hradě se najde pěkná, nepohádková, realistická expozice nářadí usnadňujícího kvalitní mučení či oddělování vybraných části lidského těla (zaživa).

Zatímco dneska lidé zveřejňují své niterné informace dobrovolně na Facebooku, tenkrát je byli nuceni zveřejňovat na mučidlech. Myslím, že každý z nás by našel ve svém rodokmenu příbuzného, který takto byl opracován nebo aspoň položil život při stavbě či obraně nějakého hradu anebo se mu jenom ona historická skutečnost hnusí! Není tedy každý hrad pomníkem nesmírného utrpení a surovosti? A to, že se tam dneska natáčejí pohádky a komedie, není vrcholem cynismu a neúcty k nebožtíkům a jejich potomkům? Za jak dlouho se asi může na místě, kde trpěli lidé, hrát komedie nebo postavit ohrada pro dobytek?

Nebylo by lépe všechny hrady – připomínky krutých časů – zbořit? Jasně že bylo!

A co státy, národy? Fuj! Těch válek, co bylo! „Všetko popíliť!“

Ale dost bláznění!

V minulosti se toho odehrálo tolik dobrého a zlého a je to propletené jako koukol s pšenici, že to ani dnešní– jednoduché sociálně-síťové –soudy neumí rozplést a oddělit. Nelze to zlé vymazat a zakázat a zapomenout, aniž bychom zároveň nevymazali i to dobré. A pomníky jsou toho obrazem – symbolizují pšenici i koukol.

Co se stalo, nedá se odestát přepsáním kapitol dějepisu či zbouráním pomníků. Poučeni minulostí musíme napravovat přítomnost a budoucnost a popsat ty své dva listy co nejlépe: dle toho jednoho bychom se i na pomník postavili a dle toho druhého bychom se raději hanbou propadli – oba existují pro každého z nás i pro dějinná období a historická (i lidská) gramotnost znamená umět číst listy oba. Kdo umí číst jen jeden z nich, je pologramota.

Při dnešním hodnocení historických událostí mi připadá, že se vyzbrojeni současným rozhledem (online Wikipedií, Jiráskem, Palackým apod.) vžíváme do role jejich strůjců a měříme tehdejší skutky dnešním metrem a cítíme se rozhořčeni, za ně odpovědní a dáváme tu svoji odpovědnost a rozhořčenost na obdiv jako svoji morální převahu: „Jak tenkrát mohli to anebo ono? No nebyli to pitomci?“ Sami přitom nemáme chuť a odvahu vidět dnešní a budoucí trable a řešit je – zde je mnoho neznámých, riziko omylů a chyb, a tak se raději vytahujeme na nebožtíky (tu se nic pokazit nedá) a pro budoucí generace budeme asi taky za pitomce!

Poučení z historie není jen v poznání, že to udělali moudře nebo chybně, poučení je poznání toho, co je k tomu dovedlo. Jak se mohli mýlit i jak dokázali být obdivuhodní.

A tak obracím oči k neexistujícímu mariánskému sloupu, který je díky své neexistenci nejznámějším mariánským sloupem u nás!

Jeho postavení mělo ve své době jasný úmysl. Iniciátoři tenkrát nemohli vidět a vědět, co vidíme dneska my! A co se na tom přiživilo a jaká polívka se v hlavách tehdejší pánů i kmánů později ohřála, to už je po těch staletích opravdu hodno studia a ne emocí!

Doba 30letého válčení je pro nás nepochopitelná (s kvalitním válčícím nářadím se to dílo urychlí a válka pětiletá pak bohatě stačí).

A stejně je pro nás nepochopitelná i ta úleva a euforie, když to za 30 let skončilo. Jenže po nesmyslném válčení snad ani nemůže nastat zcela smyslný mír. Po válečných příkořích přijdou příkoří mírová. Opravdový mír musí po válce ještě dlouho zrát! Události po naší válce světové jsou měřitelné s událostmi po té třicetileté a v něčem je asi i předčí! Jak se asi bude o nich psát za stovky let a které asi pomníky bude dav povalovat?

Násilná rekatolizace nebylo nic sympatického, ale povalení sloupu o 300 let později nebyla akce skupiny uvědomělých historiků a smutných potomků náboženských vyhnanců – byla to akce davu, která se mohla obrátit proti jakémukoli jinému symbolu, a že se dá tento skutek obhajovat nějakými historickými souvislostmi, je náhoda. Ten dav šel v nesprávnou dobu po nesprávném náměstí a prázdné místo po sloupu je do dneška památníkem na onu akci davu, je to památník na nedůstojnou událost a uráží důstojné lidi bez ohledu na konfesi. To vše ale patří do naší historie, události dobré i zlé a pomníky i nepomníky je připomínají a časem to jejich připomínání zraje. Masaryk v Kutné Hoře tak připomíná nejen vznik republiky, připomíná i všechny další zvraty a národ, který vzpomínky na zvraty zapomíná a bourá, je nucen ony zvraty stále znovu opakovat a pak bourat či neobnovovat pomníky, které jsou v tom nevinně.

Mariánský sloup nechť opět stojí (a už nepadá) a připomíná tak vše, co ono stání i padání (pro někoho úlevné a radostné, pro jiného potupné) působilo.

Ať připomíná onu hrdinnost obránců Prahy a vděčnost a pocit úlevy po nekonečné válce.

Ať připomíná i to, že tam někdo možná vpašoval symboliku povyšování katolíků nad nekatolíky – bylo tu, tak ať je vidět a žaluje. (Kdyby vyhrála druhá strana, tak by to asi nebylo o moc lepší.)

Ať žaluje na zaslepený dav, že se zachoval barbarsky a nerozumně.

Ať připomíná, že tehdejší mocní toto barbarství tolerovali a nenapravili to hned a obětovali sloup, aby se dav nažral a Praha zůstala celá. (Čemupak asi obětují sloup dnešní mocní?)

Ať připomíná to, že osud republiky, která do kolébky dostala takovýto křížek na čelo, byl a je bohatý na barbarství a nerozum.

Ať připomíná, že byla dobrá vůle pomník obnovit.

Ať připomíná, že byla i dobrá vůle jej neobnovovat a nechat tam prázdné místo jako památku na skutek davu i toho, že ona doba po válce přinesla utrpení pro nekatolíky.

Ať případná neexistence onoho pomníku také vydává svědectví o událostech… ať tam je informační cedule s fotografiemi a popisem událostí i jejich příčin, stánek se suvenýry – 3D výtisky sloupu, pohledy, brožurky.

Ať tato neexistence přináší nekatolíkům dodatečně úlevu za příkoří oné pobělohorské doby.

(Ptám se ale s géniem: Jeden sloup? A není to málo?)

Jsem zvědavý, jak to dopadne – zda se najde velkorysost a oproštění od událostí stovky let starých i piklů a emocí docela mladých.

Švédská mohyla

Dle mého: Případné obnovení sloupu neoslaví ani neodsoudí historické křivdy rekatolizace staré 400 let, ale napraví hlouposti staré 100 let a snad potom duše Františka Sauera i mnohých dalších, co tahali za konec provazu, nalezne pokoje a věřím, že ani Jan Ámos Komenský se nebude při odhalování sloupu mračit, jak to dělá na pozemsky dochovaných obrazech, ale velkoryse se usmívat.

A národu českému v Čechách a na Moravě přeji, aby kdykoli uvidí nečernobílou pravdu o své minulosti nedávné i jakkoli dávné, nemusel ničit sochy a jiná umělecká díla nebo bránit jejich obnově po zničení vandaly.

A na závěr osobní vsuvka: V naší obci stojí od nepaměti Švédská mohyla. Jsou pod ní pohřbeni švédští a možná i dánští vojáci (možná kamarádi těch, co se bili v Praze na Karlově mostě), kteří zemřeli při drancování tohoto kraje a obléhání místního hradu. Mohyla je takový malý sloup a ač stojí na ryze katolickém území, je po staletí udržovaná a můj otec ji kdysi nakreslil na pohlednici. Zdalipak mají pomníček ti švédští kluci, co padli na Karlově mostě a při drancování Prahy?



zpět na článek