„Bomba, on má hrubku už v titulku článku!“ říkáte si. Tedy doufám, že vás to praštilo do očí, nebo ne?

Ona taková historie, to není jen dějepis. Historie je všechno, co lidstvo během své existence prožilo. Aź do okamžiku, kdy jste začali číst tenhle článek, to všechno je historie a to všechno nám skýtá (může skýtat) poučení. Jen nezapomínat. Bohužel, naše paměť je selektivní a každý z nás ji máme nastavenou jinak. Pokud bych patřil k lidem, kteří nikdy v životě neviděli správně napsané slovo „historická“, nebo bych toto slovo již někdy viděl, ale nezapamatoval si, zdál by se mi titulek tohoto článku naprosto v pořádku.

S historickými fakty se seznamujeme prostřednictvím knih (napíšu raději „prostřednictvím psaných textů“), ze vzpomínek pamětníků, a také tím, že jsme její část sami prožili. Subjektivní hodnocení těchto faktů si pak vytváříme ze svých vzpomínek na vlastní život, na vyprávění pamětníků, na texty, které nás nějak oslovily. Uplatňuje se tu i napodobování a nakažlivé chování, které vede k přejímání názorů na historická fakta od ostatních lidí, kteří nás kdy něčím ovlivnili. A také se střídají obecné nálady typu „tehdy jsme se proslavili“, „tehdy to jinak nešlo“ nebo „tehdy to byla ostuda“. U čehokoli a kohokoli. A závěr? Historie je vskutku poučná a důležitá pro naše současné rozhodování. Jen se o ni budeme asi navěky hádat, protože není na světě člověk, který by ji dokázal vstřebat a interpretovat komplexně a nezaujatě.

Proč dnes připomínat historii?

Vezměme si třeba rok 1000 n.l. Přechod do nového milénia vedl ke vzedmutí mnoha hnutí hlásajících konec světa a příchod apokalypsy. Vyjedou čtyři hrozní jezdci a budou kosit vše živé. Lidstvo příliš hřešilo. Všichni předstoupí před tvář Stvořitele a budou se zodpovídat ze svých činů. No jestli něco takového tehdy opravdu proběhlo, tak to kronikáři velmi dovedně zakamuflovali, ale spíše se přikláním k názoru, že se tehdy apokalypsa nekonala.

Začátek dvacátého století jsem zažil osobně (ve filmovém komparzu filmu Rosa Luxemburgová), ale mám v paměti uložené i vzpomínky pamětníka - mého dědečka. Ty jsem si léty doplnil i četbou. Děda například vzpomínal na Halleyovu kometu, která v roce 1910 pobláznila lidi. Bude konec světa, všechny nás otráví plyny z jejího chvostu! Vyznávejme se ze svých hříchů, aby se Bůh smiloval! Vzdejme se majetku, utraťme všechny peníze, stejně bude konec světa! I přední doboví vědci připouštěli, že něco takového může nastat. No a nenastalo.

Sám jsem pamětníkem roku 2000. Tentokrát nikdo nevytahoval hříchy lidstva, ale před jeho příchodem se spekulovalo o zhroucení celosvětové počítačové sítě. Mnozí experti po celém světě varovali: počítače si nebudou vědět rady s letopočtem začínajícím dvojkou a zkolabují. Nic se nestalo.

Devadesátá léta. Oslovili mě jehovisti: „Všimnul jste si, jak ve světě přibylo zemětřesení, sopečných výbuchů a dalších katastrof? Lidstvo hřeší, konec světa se blíží.“ Na můj dotaz, jestli je ve světě víc zemětřesení než v době alpinského vrásnění, nenašli odpověď. Konec světa nebyl.

Prognóza Římského klubu - jeden přední vědec vedle druhého - varovala před vyčerpáním strategických zásob hamižnou euroamerickou civilizací. A zásoby ne a ne úplně dojít, přestože už dávno měly.

Tak teď už to konečně vyjde? Klimaticky hřešíme až pámbu brání, přední vědci nám dávají dvanáct let do zániku civilizace (prý). A mezitím už nějaký ten čas uběhl, takže jen jedenáct let a něco. Budu mít tu čest osobně být u konce světa? Rád bych to zažil, protože si to neumím představit. Nikdo si to neumí představit, ani ti, kteří nám hrozí, že už se to blíží. Ani teroristé, kteří zbořili newyorská Dvojčata, si nedovedli doopravdy představit, jak to nakonec proběhne. Ani olympijští medailisté si nedovedou představit, zda a jak přesně zvítězí, jakým výkonem a nad kým. To všechno, včetně naplánovaného konce civilizace, jsou velice nepředvídatelné jevy závisející na příliš velkém množství proměnných. Historie nás poučuje: nic nelze s jistotou předvídat. To až zpětně se nám zdá, že se to takhle stát muselo.

Obávám se například rozmachu technologií. Kdo už prožil pár desítek let, musel si všimnout: tepelná čerpadla, rekuperace tepla, docela smysluplná fotovoltaika, auta na vodík, zdroje světla LED, to všechno bychom si před nějakými dvaceti lety neuměli představit jako prakticky fungující technologie. Co když už teď snižují naše emise CO₂ tak, že se konec světa oddálí?

Naopak naději mi dává třetí svět. Tam jestli teď každý zatouží po vlastní televizi, ledničce a po nezávadné vodě, to bude spotřebička, to budou emise! Vidíte, zase historická paměť: kdysi v koloniální Indii jedna britská firma rozjela kampaň za svícení petrolejovými lampami namísto dosavadních loučí. Argumenty o větší bezpečnosti a svítivosti doprovodila prodejem ohromného množství lamp doslova za babku. Pointa? Byla to firma zabývající se prodejem petroleje a právě si vytvořila fantasticky velký trh. Indie svítila petrolejem.

Takže pozor, přátelé, právě vytvářím konspirační teorii: strach z konce civilizace a šibeniční termín na nápravu se náramně hodí některým firmám a finančním skupinám, proto do celé kampaně tajně investují, a než lidstvo zjistí, že se nic neděje (že změnu klimatu prostě neovlivníme, ani kdybychom se stavěli na hlavu), pohádkově zbohatnou. Karel Gott v jednom dávném rozhovoru řekl: „To víte, já řeknu, kdo doopravdy ovládá svět, a zítra mě jako náhodou přejede auto.“ Takže pokud se přestanou objevovat moje články, tak...

Tímto se celý článek stává historickým faktem a je jen na vás, jak - a jestli vůbec - si jej budete interpretovat.