Funkcionáři kolem Olympijského výboru se rozhodli rozproudit diskusi o naší národní hymně s tím, že je údajně třeba posílit národní hrdost a vlastenectví. Do této diskuse se tudíž zapojuji.

Nechme stranou to, že národovectví je jedním z klíčových sloganů vytrubovaných do Evropy z Moskvy (Moskva ovšem zároveň odmítá připustit to, že Rusko je pestrou směsicí různých etnik lišících se propastně zvyky, náboženstvím i jazykem). Mějme za to, že ony snahy hymnu vylepšit jsou upřímné.

Tak k hymně samotné. Obecně je znám její původ: napsal ji Josef Kajetán Tyl pro kýčovitou frašku s milostnou zápletkou. Odvažuji se tvrdit, že poněkud spletitý děj hry „Fidlovačka aneb žádný hněv a žádná rvačka“ nezná skoro nikdo. Nehraje se totiž. Horší než červená knihovna. Špatný kousek to byl ostatně asi od samotného počátku. Zahráli ho na vánoce 1834 a pak měl pouze jednu jedinou reprízu další rok. Dál nic. Nikdo by na ni nešel. Vlastní pointa této operetky je pak tato: mějte Češi hodně sexu a množte se. Na tom je pikantní to, že Tyl samotný pěstoval mnohoženství.

Hudba k písni „Kde domov můj“ pochází z pera Františka Škroupa. Škroup byl kapelníkem Stavovského divadla a proslul zejména tím, že napsal první českou operu; opera „Dráteník“ ovšem též propadla. Zajímavé je, že Škroup na stará kolena emigroval do Holandska a v Rotterdamu zemřel. Zahráli mu ironicky při pohřbu na trubku „Kde domov můj?“ Naším národním hrdinou je migrant a migrace je tak oslavena tímto člověkem.

Před pádem monarchie to bývala oblíbená, nasládle sentimentální odrhovačka zpívaná Čechy po hospodách. Umím si živě představit tu náladu v pivnici před zavírací dobou. Tak trochu sarkastický výsměch, například v tom, že slepý houslista oslavuje „zemský ráj to na pohled“; „duše útlé v těle čilém“ ve druhé sloce bylo dokonce třeba úplně vypustit. Potíže s takovou hymnou byly od samotného počátku. Dokonce ještě těsně před vznikem republiky se konala dotovaná soutěž o hymnu jinou, ale bohužel ji výteční skladatelé opominuli. Následně až v roce 1920 ji po dlouhých diskusích parlament přijal.

Důvodem rozpaků kolem hymny je jistě to, že česká společnost byla společností dvojvěří: věřící se po různých peripetiích doby husitství přiklonili téměř všichni k protestantismu a po Bílé hoře pak byla jedna třetina z nich katolíky vyhnána, přičemž zbytek byl přinucen katolictví přijmout. Přetrvávající konfesijní napětí vedlo k tomu, že žádnou z úctyhodných českých historických písní nebyla opačná konfese ochotna připustit. Výsledkem náboženských sporů je ateismus české společnosti. Sotva lze tudíž žasnout nad tím, že nakonec zvítězila odrhovačka vycházející vstříc upadlé pivní kultuře v nás.

Mnoha osobnostem se tato hymna nelíbila. Za špatnou ji pokládal již Tomáš Masaryk. Neruda napsal parafrázi na ni (Kde domov můj? Tam, kde pivovary strmí, a kde pivovarské husy krmí, kde mělnické vinice lidem dělají opice, jež malínský křen zas spraví, mezi křeny domov můj) a požádal Smetanu o to, aby hymnu napsal sám. Na to on odvětil: ponechme ji, když ji lidé ještě zpívají sami od sebe, až se bude zpívat jiná, tak ji přijmeme. Mimochodem se ptejme: kdo si ještě hymnu zpívá jen tak pro sebe? Též Janáček ji odmítal pro její unylost.

Co s tím? Naše stávající hymna i se svým původem výtečně vystihuje současnou českou povahu. Povaha se ovšem krok za krokem mění. Čekat ale na to, až lidé začnou zpívat písničku jinou, není třeba. Již se tak děje: je to Modlitba pro Martu. Fakticky ta je již desítky roků naší (asi jen Rusům sloužící Zeman je výjimkou) národní hymnou vyjadřující ethos i pathos českých dějin. Vrací se ke Komenskému; Komenský se svým hlubokým ekumenismem by snad neměl rozdělovat menšinové konfese a měl by být pojítkem většiny těch, kdo žádnou konfesi již nemají.

Pro jistotu bych ovšem nechal proběhnout referendum o ní. Zde by byl konečně potud, pokud to pitomé referendum tak strašně chceme, určitý prostor. Ovšem v tom případě je všechno jinak. Kdybych postavil cajdák Škroupův a Beethovenovu „Ódu na radost“ vedle sebe, tak nemám co váhat.