Ony už nám zase ty „mouchy serou na císaře pána“? Zřejmě ano a velice důkladně, jak můžeme sledovat na zvyšující se hysterii příslušných činitelů nad „lidovou tvořivostí“, která se projevuje na sociálních sítích i v prostředí klasické české hospody.

Vtipy s politickou tématikou jsou v našich zemích důvěrně známy hlavně od dob Rakouska-Uherska, i když tato tradice je nepochybně mnohem starší a v různé formě provází naši civilizaci po celou její historii. Jejich obliba a četnost kolísá nepřímo úměrně se spokojeností obyvatel s jejich čelnými představiteli a veškeré pokusy tyto přirozené projevy potlačit vyvolají pokaždé jen „Papinův efekt“.

Oni ti čelní představitelé jsou zřejmě i v tomto směru nepoučitelní. Místo toho, aby byli svým způsobem vděční za tento vysoce spolehlivý indikátor sociálního klimatu, vyvinutý přirozeným způsobem a naprosto zdarma, budou raději královsky platit všemožné agentury, jejichž hlavním úkolem je pokřivení reality dle požadavků zadavetele. Přestože ony požadavky bývají v převážné většině nevyslovené, na věci to vůbec nic nemění.

Každý moudrý panovník si na svém dvoře vydržoval blázna/šaška, aby se tomuto zkreslenému zobrazení vyhnul. Dnešní šašci jsou naopak placeni za to, že se tyto pokřivené obrazy ze všech sil snaží vnutit lidu prostému, kterého pokládají a priori za lid blbý. A představte si - ono to nefunguje! Přes všechny vynaložené prostředky, přes všechny „cukry a biče“, přes všechny postihy hrozící těm, kteří odmítají hledět do tohoto křivého zrcadla. Zrcadla, za jehož existenci musí každý měsíc platit i tehdy, kdy ho raději zakryjí závěsem nebo otočí ke zdi.

Ne že by i v dobách dřívějších neexistovaly „promo akce“ placené panovníky či velmoži, ale bylo poměrně snažší rozeznat herce-protagonisty i jejich motivy. Celé toto představení bývalo též i terčem vtipů a lidového humoru. Dnešní doba je však příznačná tím, že herci-protagonisté se snaží maskovat za věrozvěsty a posly té jediné pravdy a lásky. Ty jsou, jak známo, posvátné a utahování si z nich je zapovězeno. Toto se za celé věky nezměnilo.

Právě tato skutečnost provokuje. Rouhač, kacíř či momentálně oblíbený „pravicový extrémista“ si nenechá vnutit žádnou mediální realitu, která odporuje jeho vlastní zkušenosti. A podobně jako s lidmi je to i s národy. O češích za protektorátu okupanti říkali, že jsou to „smějící se bestie“.

Po historické zkušenosti s obdobími nacismu a komunismu jsme nějakou dobu měli pocit, že smysl pro humor může být sebevražednou vlastností pouze v islámském světě. To však pomalu přestává platit. Zejména ve chvíli, kdy nově se utvářející totalitní systém z jednoho kulturního okruhu začne být vstřícný k totalitnímu systému starobylému a v jiném kulturním okruhu vzniklému. Nenávist k nekorektním vtipům a karikaturám je jim společná. To je také vždy odhalí. Protože co nesnese karikaturu, stává se karikaturou sebe sama...

Těch vtipů, které nejsou a nemohou být politicky korektní, bude přibývat. Budou jako lakmusové papírky signalizovat změny ve společenské chemii. Nechte si to projít hlavou. Anebo je splachujte do záchodu tak dlouho, až vám ho ucpou a všechny ty dobroty pak vyplavou na povrch s nebývalou naléhavostí. A bude po srandě!

(autor je publicista, rocker a dobrodruh)