Před pádem bolševického režimu u nás byla nepřehlédnutelná skupina občanů, která se rozhodla otevřeně vzdorovat totalitnímu zřízení. Zmíním některé. Václav Havel, Standa Devátý, Dominik Duka, Václav Malý, Bára Štěpánová a celá řada dalších. Podepisovali a šířili dokumenty jako Charta 77 a Několik slov. Jim za tu odvahu nepochybně patří dík.
Důvody k odporu měli ty nejrůznější. Někoho to prostě bavilo, někdo měl pevné přesvědčení a jiným už vlastně nic jiného nezbývalo. Pro režim byli stejně nepřijatelní. Jejich činnost byla záslužná a mnoha lidem dodávali odvahu. Bylo jich ovšem strašně málo. Většina národa byla buď apatická, anebo si myslela sice to samé, ale zúčastnit se nehodlali. Opět z nejrůznějších důvodů. Někteří, a nebylo jich málo, s režimem prostě sympatizovali. Jiní režim nenáviděli, ale nehodlali si pálit prsty. Nemalá skupina lidí poslouchala „podvratné vysílačky“ a získané informace šířila dál. I to mělo svůj význam. Pomáhali do svého okolí šířit objektivní zprávy a ty se pak dostávaly k dalším lidem.
Po roce 1989 se rychle ukázalo, kolik lidí se vlastně s režimem ztotožňovalo. Samozřejmě zdaleka ne tolik, kolik jich chodilo k volbám a házelo své hlasy „kandidátům Národní fronty“. Ale jejich počet, ku podivu mnohých, přesahoval desetiprocentní hranici. Někteří z nich KSČ věřili a fandili, někteří se s režimem zapletli a jiní byli prostě málo informovaní nadšenci. Ochotně se zúčastňovali těch různých „Akcí Z“, ne snad proto, že by milovali KSČ, ale jenom si chtěli zkrášlit prostředí, ve kterém museli žít. Chodili do Svazarmu a podobných organizací prostě proto, že neměli na výběr a něco dělat chtěli. Ne každý chodil do Pionýra a SSM proto, že by miloval „rodnou stranu“, ale prostě proto, že chtěl studovat na vysoké škole. Chtěl žít nějakým životem, který by měl pro něj smysl. V sedmdesátých letech málokdo věřil, že režim někdy padne. Většina lidí byla smířena s faktem, že tady budou bolševici na věky…
Má tedy někdo právo ohrnovat nad „mlčící většinou“ nos, kritizovat ji a povyšovat se? Jistě, slušní lidé mají právo ohrnovat nos nad lidmi, kteří režimu sloužili, i když věděli, že je nemravný. Tedy nad těmi, kteří dobrovolně a ochotně spolupracovali s StB anebo jen vstupovali z kariérních důvodů do KSČ.
Můžeme si ale také položit otázku, proč vlastně tolik lidí dnes nemá v lásce „chartisty“. Není to snad proto, že z nich cítí tu povýšenost a nadřazenost? Z jejich pohledu: Oni přece byli ti stateční, kteří s režimem bojovali a vy ostatní jste byli zbabělci, kteří milovali Karla Gotta, který z vás snímal ty vaše „hříchy“. Vy jste byli zbabělí a zalezlí a my za vás „cedili krev“. Styďte se!
Právě tito hrdinní bojovníci z doby před třiceti lety se dnes cítí být „na koni“. Oni přece bojovali, a tak mají právo tu zbabělou část národa poučovat a říkat jí, co si mají a musí myslet. Pokud ne, budou označení za nacionalisty, eurofoby, xenofoby, ruské trolly a fanoušky Číny. Poněkud ovšem těmto buditelům uniká skutečnost, že právě v nich je hluboce zakořeněna ta socialistická výchova a sklon k totalitarismu… Má kdokoliv právo vynucovat na spoluobčanech odvahu k hrdinství?
V každém národě, tedy nejenom v tom našem, existuje většina lidí, kteří prostě nemají bojovného ducha. Nechtějí riskovat svoji karieru, bezpečí rodiny, perspektivu pro své děti. Chtějí prostě jenom žít. Jak říkal pan Werich: “Každý člověk je majitelem jenom jednoho života a musí jej žít.“ Je na tom něco špatného? Má někdo právo mentorovat je a povyšovat se nad nimi?
Mně se tito „lepšolidé“ a „ušlechtilci“ hluboce hnusí. Prostě proto, že si přisvojují výsady, na které absolutně nemají právo. Pokud se hodlají opájet zásluhami, které si před více než třiceti lety vydobyli, prosím, nic proti tomu. Jenom ať se prosím nepovyšují nad obyčejné lidi, kteří měli jediné přání – žít štastným životem v nešťastném režimu. Ti mají úplně stejná práva.