Je to nejspíše dáno pověstným českým humorem, že pražská čtvrť s hřbitovem, kam byly „mizeny“ oběti komunismu, má celkem přiléhavý název.

Mělo zůstat nepovšimnuto, anonymní, bez zájmu okolí. Místo, kam „lidská avantgarda“ ukládala těla těch, kteří tak úplně nesouhlasili s třídním bojem, kteří se nechtěli vzdát svého gruntu či nechali u sebe přespat „závadovou“ osobu.

V roce 2015 byly z hromadného šachty na hřbitově vyzvednuty ostatky statečného faráře Josefa Toufara, kterého umlátil vyšetřovatel StB Ladislav Mácha (který se díky velmi dobré zdravotní péči postkomunistické etapy České republiky dožil 95 let). Byly uloženy v Čihošti, v místě, kde se před očima věřících začal kývat křížek na oltáři. I toto stačilo soudruhům, aby zavraždili nevinného člověka.

Nyní se zdá, že další, která nalezne důstojné místo svého věčného odpočinku, bude statečná žena hrdiny protinacistického odboje, jednoho ze „Tří králů“ Josefa Mašína. Ženy, kterou nacisté po zatčení a popravě jejího muže nakonec propustili na svobodu. Naopak pro bolševiky byla lákavým soustem v době, kdy její dva synové unikli do Západního Berlína. Jejich pomsta nakonec vyústila v její zatčení, odsouzení na 25 let, i když v té doby byla již těžce nemocná a zemřela rok poté.

Na hřbitově se nacházejí ještě hroby dětí, které zemřely matkám, které měly tu smůlu, že porodily ve vězení v době sílícího třídního boje. Pro komunisty šlo o prostý „biologický odpad“, z něhož mohl vyrůst jejich třídní nepřítel, a proto volili tuto prověřenou komunistickou metodu.

K napsanému dvě poznámky.

1: Pohřbívání zemřelých je v mnoha společenstvích důležitý rituál. Jednak jde o poslední pozemské rozloučení, které dává pozůstalým možnost vyjádřit svou úctu a věřícím navíc naději, že nejde tak úplně o poslední kontakt s blízkým člověkem. Absence tohoto kroku je podhoubím následných celoživotních frustrací. Psychologové by mohli vyprávět tisíce případů. To, že komunisté pozůstalým i po mnoho let zatajovali, kam byli jejich otec, syn, dědeček, matka, dcera atd. uloženi, bylo součástí psychického teroru.

2: Možnost analýzy DNA z i nepatrných pozůstatků určí téměř se 100% jistotou, že jde o konkrétního člověka. Pro pozůstalé jde tak o možnost aspoň nepatrné nápravy toho, co jsem popsal v první poznámce. Umožní následné rozloučení a cílené uložení ostatků jejich blízkého člověka důstojně a s pietou. Analýza je však drahá a náročná. Bylo by jen malou nápravou zrůdnosti komunismu, aby všechny náklady na rozklíčování DNA pohřbených nesla dnešní komunistická strana, která se stále více přihlašuje k dědictví minulé éry. Aby projevila aspoň minimální pokání a místo lkaní Marty Semelové na hrobu vraha těchto obětí umožnila dětem a vnukům obětí morální satisfakci, že oběť jejich předka nebyla marná.

Ale to bychom po našich statečných obráncích morálního kodexu komunisty chtěli asi hodně, že?