Některé sociální fenomény se v historii cyklicky opakují, jiné (a není jich málo) zasáhly dnešní civilizaci bezprecedentním způsobem poprvé v historii. Jedním z oné druhé skupiny témat je turbulentní vztah homosexuality a náboženství.

Téma po celé věky tabuizované, pouze v časově či místně izolovaných etapách historie nabývající kultického a rituálního rozměru, se dnes v mnoha ohledech etablovalo (snad by se dalo říci právem). Téma z logiky věci marginální se stalo tématem klíčovým, a to v lidskoprávní agendě, lifestylovém kulturním mainstreamu, v pop ekonomii, v diskursu konzervativní, liberální a socialistické politiky, ale i v religionistice a sociologii náboženství.

Abych nadarmo neopakoval mediálně známé kauzy z jedné či druhé strany barikády této kulturní války, zmíním jeden z pozoruhodných případů, o které se v českém tisku příliš nepsalo. V dubnu se hlava anglikánské církve, arcibiskup z Canterbury, vyslovila pro další odklad uznání homosexuálních svateb, neboť je vyděšena množícími se případy pogromů vůči anglikánským křesťanům v Africe (ti jsou totiž některými Afričany vnímáni jako agenti západního homosexuálního křesťanství). Načež pokračovala během jarních měsíců mediální přestřelka mezi britskými a ugandskými anglikány kvůli drakonické novele ugandského zákona, trestající homosexualitu až doživotím. Tamní demokratický prezident podepsal tuto legislativu začátkem roku, ve stejné době jako nigerijský prezident obdobný zákon ve své zemi. A podobně jako o tom nyní jednají, či již „úspěšně“ dojednaly úřady dalších zemí: Etiopie, Gambie a naposledy Bruneje (která zákon trestající smrtí homosexualitu zavedla v dubnu).

V posledních týdnech přinášely agentury zprávy o štěpení metodistů a presbyteriánů, jiné komentáře vyjádřily pozdvižení nad červnovou volbou nového (podle levice „homofobního“) biskupa největší americké církve Jižních baptistů Ronnie Floyda. A skoro celé se to točí pouze kolem tématu homosexuality, které je v Bibli věnováno všehovšudy šest krátkých pasáží.

Co se to děje? Proč se homosexualita stala rozbuškou, bez které by mnoho konfliktů posledních dvaceti, třiceti let vůbec nepovstalo? Navíc se téma stalo politicky vděčným i v regionech nekřesťanského civilizačního okruhu, jak už jsem naznačil „případem Brunej“. Jsou to právě islámské země a centra islámské obrody, které začaly pronásledovat homosexuály jako nikdy dříve. Téma neobyčejně výrazně hýbe i hinduismem, buddhismem a judaismem. Alespoň pro názornost: v zimě indický nejvyšší soud zvrátil rozhodnutí nižší instance, čímž došlo k re-kriminalizaci homosexuality v Indii (hinduistický region). Dalajláma bývá téměř každoročně veřejně tázán, jak se věci mají z jeho buddhistického pohledu: jednou homosexualitu odmítne coby odporující svatým textům, jindy se homosexuálů, coby lidskoprávní ikona, zastane. A konzervativní větev judaismu praktikovanou homosexualitu legitimizovala v roce 2006, čímž vzbudila nemalé vášně reformních i ortodoxních judaistů, kteří tyto praktiky nadále odmítají.

Vraťme se však ke sféře křesťanství. Některé trendy na tomto poli jsou paradoxně přesně opačné. I když v rámci katolické („katolikální“), evangelikální a pravoslavné obrody posiluje snaha vůči LGBT agendě se vymezovat, na straně druhé se mnoho dříve vyhraněných stanovisek otupilo. A nemám na mysli jen rostoucí vliv tzv.pro-gay křesťanství (což je mimochodem trend, který spolu s celou liberální teologií je opět čímsi historicky bezprecedentním, byť nelze samozřejmě mluvit jen o posledních 20-30 letech jako v kauze homosexuality).

Hnutí Exodus International (EI), které po 37 let drželo anti-homosexuální prapor konzervatismu a nabízelo uzdravení z homosexuality, podalo přátelskou ruku tzv. gay christians (jmenovitě vlivnému hnutí GCN), načež vloni samo sebe rozpustilo. Na troskách EI (a také pod vlivem tohoto trendu) pak vzniklo v posledních dvou letech několik „centristických hnutí (například Speak Love, Spiritual Friendship či Imago Dei), které se k otázce hříšnosti homosexuality stavějí nejednoznačně. Sice ji explicitně neschvalují, na straně druhé však staví směrem k homosexuálním křesťanům různé kulturní mosty (a nechci hodnotit, zda je to paušálně správné či nikoliv). Paralelně posilují zvláště ve třetím světě tzv. ex-gay obrodné konzervativní procesy, a to zvláště v rámci dynamicky rostoucího evangelikálního a letničního hnutí.

Tato hnutí se snaží oprášit myšlenku, kterou západní vědecký establishment (za problematických okolností) zavrhl, totiž že homosexualita je (minimálně částečně) psychicky a duchovně podmíněna, a lze ji léčit. Ani mezi konzervativci však není situace ve všech regionech stejná. Například v Brazílii se letniční hnutí (které postupně prorostlo převládající část evangelikální a katolické církve), vůči gay aktivismu příliš nevymezuje (ani politika brazilské křesťansko-sociální strany Marca Feliciana není tak relevantní, jak je obvyklé v podobných kruzích v okolních státech). A co více, brazilští homosexuálové a evangelikálové často reprezentují obdobné politické elity.

Co tedy můžeme v nadcházejících letech (či desítkách let) čekat? Oslabí se tyto turbulence? Vydá se společnost konsensuální, tak říkajíc brazilskou cestou (čímž samozřejmě nemám na mysli každoroční stovky obětí z řad brazilských gayů a transsexuálů v rámci tamního pověstného pouličního násilí)? Anebo bude polarizace mezi homofoby a homosexuály pokračovat? A pokud, jaký je potenciál této polarizace? Přerostou snad hospodářské sankce, které Západ začal v posledních letech na „homofobní režimy“ uplatňovat, v ozbrojené konflikty? Zvlášť, pokud se afričtí gayové začnou emancipovat kvůli takovým malichernostem, jako jejich západní kolegové, a pokud vliv islámského fundamentalismu nadále poroste? Volají již současné causy (jako například několik tisíc popravených homosexuálů v Íránu, lynče v Ghaně či protiteroristická opatření vůči homosexuálům v Keni) po ozbrojené reakci? Anebo zůstane toto pnutí víceméně marginálním problémem, jak je tomu (i přes výše napsané) v mnoha rovinách de facto dnes? Či snad problém vyšumí? „Zamrzne“ v rámci nějakého statu-quo?

Těžko předvídat sociologické procesy, pro které nejsou k dispozici historické paralely či exaktní modely. Apologeti zmiňovaného letničního hnutí (ke kterému se dnes hlásí podle některých odhadů už kolem miliardy lidí), připisují (nejen) tyto bezprecedentní projevy sociální polarizace na vrub chiliastickému očekávání. Což by mohl jeden považovat za bláznivé. Na straně druhé: Existuje opravdu nějaké („trvale udržitelné“) řešení této rovnice, než je onen, řekněme s nadsázkou, neo-huntingtonský (a v posledku autenticko křesťanský) velký střet všech fenoménů na konci dějin? Má výše uvedený střet ve své povaze vůbec potenciál „vyšumět“? Těžko říci. Možná se odněkud shůry opět otevře (jako už tolikrát v dějinách) prostor pro vítězství respektu, umírněného konsenzu a pozitivních externalit. V postmoderní etapě dějin však existují natolik specifické sociální rovnice, a o tolika neznámých, že jsem ohledně takového řešení, spíše skeptický.

Prameny na poušti