Po minulých volbách jsem psal o tom, že Homolkové vybrali ze svého středu jednoho Homolku a toho dostrkali na Hrad.
Nyní pět roků po té zakoušíme déjá vu tehdejších chmur. Ale naučil jsem se pohrdat prezidentem již ve svém útlém dětství a celý zbývající život s výjimkou Havla mě všichni další prezidenti v mé averzi jen utvrzují. Vynikání Masaryka nad všem těmi obludnými prezidenty až po Zemana je až příliš nápadné. Postavit se do řady s Gottwaldem či Husákem není po mém soudu zrovna životním vyvrcholením.
Zkušenost mě pak učí, že stejně je na tom spousta lidí kolem. Přesně v tom tkví ostatně asi důvod toho, že je tak obtížné někoho pro prezidentský úřad najít. Důsledkem je, že se nikomu do zdiskreditovaného a zprofanovaného úřadu nechce. Kolik jen osob to po oslovení odmítlo! Výsledek? Zúžením výběru se i jednooký mezi slepými stane králem. Král je opět nahý a významná část české společnosti (48,63 %) jím bude pohrdat dál. Či nás snad ještě nadchnou všechny ty Zemanovy aféry od devadesátých a chování onoho hulváta v nich?
Pak je tady ovšem ta druhá polovina společnosti. Kdo vlastně Zemana volil? Volby byly po formální stránce asi docela standardní a potíž se tudíž týká toho, kdo se těch voleb zúčastnil. Dovoluji si připomenout zde slova Churchillova: argumentem proti demokracii je pět minut diskuse s obyčejným voličem. Voliči Zemana si libují přesně v tom, co demokracii ničí.
Předně to, že vrcholem pro ně je demokracie přímá: každý má možnost rozhodnout se. Jenže na tom ztroskotaly Atény a komunisté i nacisté zvítězili přesně takto. Kdyby nejlepší demokracií byla ta přímá, pak by ryze demokratické bylo například lynčování. Fakta jsou ovšem jiná. Jádrem demokracie jsou totiž lidská práva.
S tím se sveze i odpor k povýtce demokratickým společnostem na západ od nás. Při tom mu ruská karikatura demokracie připadá líbivá. Za všechno to osočování ruské společnosti mohou CIA, bruselské centrály a žurnalisté jimi placení. Kdysi tomu bylo se SSSR podobně. Jenže SSSR mělo alespoň zástěrku boje za spravedlnost a práva chudých. Všechny takové hlouposti Putin zavrhl, překabátil se z kágébáka na pravoslavného křesťana a s křesťanským patriarchou na obyčejný lid i lidská práva kašle. Přes to všechno se takový zvrhlý režim těší lásce mnohých a Zeman z takových pohnutek ve volbách těží.
Kdo jen může být za těchto okolností Zemanovým voličem? Jediným řešením této hádanky je - Homolka. Homolka se stal hrdinou tří vynikajících filmů Jaroslava Papouška, Formanova spolupracovníka a přítele. Záměrem autora bylo nastavit českému človíčkovi zrcadlo. Výsledek byl tehdy úspěšný: výrazná část české společnosti se nad filmem pohoršila - našla se v něm. Bída tkví v tom, že takových Homolků je u nás i padesát roků po té a navzdory dílčím proměnám stále strašně moc (51,37 %). Jsou to Homolkovi potomci a potomci potomků. Rozdíl je jen v tom, že místo ve stodvacítce jezdí v passatu a místo řízku zabaleného do ubrousku v lese obědvají u McDonalda v Motorestu. Charakterem jsou ovšem stále stejní. Společné je jim to, že si našli svého kandidáta v osobě Zemana.
Zeman se svým chlastem, kouřením a tlačenkou přesně vyhovuje gustu této významné části české společnosti: není horší než my. Je to náš člověk. Kdo by neznal ty přívaly sprostých slov někde ve čtvrté cenové. Bránit se v afektu vyblitým lžím bývá pro člověka argumentu těžké. Když takovému arogantnímu a vulgárnímu přívalu v hospodě asistují Homolkové a jim podobní, mají ho hned za svého vůdce. Jejich doktrínu vystihují výtečně slova Jiřího Dědečka: já vidím život prostince, možná že je to studna, tak se držím hostince, a líbí se mi u dna.
Každého, kdo v čemkoliv skutečně vynikl, pokládá takový Homolka za pitomce: blbec jeden trávil život tím, že něco tvořil či v něčem bádal. Ba i své oblíbené fotbalisty hodnotí břitce. Jeho morálkou je Kierkegaardova nivelizace v podobě stejnosti: nebere výtečnost kohokoliv jiného za podnět k tomu, aby se též snažil. S Dostojevským bychom mohli tuto morálku shrnout: uznej to, že já nejsem blbější než druzí, a i já uznám to, že ty nejsi blbější než druzí. Hovada z pražské kavárny mají za to, že jsou něco vzácnějšího než my. Jenže kdybych jen trochu chtěl, uměl bych to líp než oni. Stačí přece kouknout na Wikipedii a mám znalosti stejné: jsem stejně chytrý, jako nějaký profesůrek z Prahy. Ti intelektuálové jsou ostatně stejně nemakačenkové: promrhávají čas vymýšlením hloupostí pěkně v teple a berou za to spoustu peněz. Rukama nejsou s to udělat nic.
Dalším rysem Homolky je to, že kromě češtiny nezná žádné další jazyky. Vlastně i tu češtinu zná dost bídně. Kdysi měl ve škole ruštinu a něco si z ní ještě pamatuje. Ale i kdyby ne, dá se jí přece jen rozumět: probouzí v nás slovanskou vzájemnost. Výsledkem je, že když se čirou náhodnou ocitne v cizině, cizinci jsou všichni. Má tudíž zálibu v zájezdech organizovaných turistickou kanceláří k moři; tam se vyvalí na pláž a po týdnu vydatně opálený se se spoustou fotek vrací domů. Byl tam, kde tráví dovolenou všichni. Ani té jejich hatmatilce rozumět nemusel.
Česká společnost až příliš připomíná štamgasty takové knajpy díky tomu, že Homolkové v ní převažují. Výsledkem je, že v demokratickém soutěžení tato klaka vítězí. Vítěz se ovšem nestane hodnějším úcty jen tím, že se dostal k moci. Tuto zkušenost jsme ostatně udělali již po komunistickém puči a zdá se, že se zase až tak moc změn od té doby nestalo. Společnost zůstala stejná a někdo toho obratně využil. Zbývá ptát se kdo. Mýlil by se ten, kdo by měl za to, že rafinovanost kampaně je dílem geniality Zemana. Zeman se svou chabou vzdělaností a vypitým mozkem je rád, že je rád. Jde o dílo jeho ruských poručníků a kumpánů z řad analytiků bývalé KGB. Putinovo veřejně projevené nadšení ze Zemanova vítězství ve volbách je toho ostatně dokladem nad jiné.
Všem demokratům zbývá pracovat dál. Padesát roků totality na společnost hluboce dopadlo. Pokládat dobu mezi komunismem a nacismem za svobodnou je liché - vždyť do roku 1946 vládl u nás jen poválečný chaos a po Gottwaldově vítězství byla demokracie vlastně již mrtvá. Bude asi třeba, abychom my všichni vymřeli s nadějí v to, že naše děti z nás pochytí co nejméně a že co nejvíce naopak získají ze svého poznání skutečné demokracie ve skutečně demokratických společnostech.
Převzato z blogu autora