„Kdepak ti mladí chlapci jsou,“ zpívala božská Marlén a tato vnímavá melodie vkrádá se mi znovu a znovu na mysl, nad řádky „Desatera“, které v zoufalé snaze zoufalých lidí, zveřejnili herci naší „Zlaté kapličky“ kterou věnoval (s přispěním J.V. Císaře Františka Josefa I.) NÁROD SOBĚ a to celkovými náklady 1,824 806 zlatých. Načež záhy vyhořela; národ to, stále pod vedením F.L. Riegra, opět vzal za své, sebral dalších 1, 385 901 zlatý a za pouhá dvě léta ji vybudoval znovu. Leč, kdepak ti mladí chlapci jsou, renovace ku stému výročí otevření trvala let sedm, ačkoli už se konala v době, kdy ledajaká technika, kterou předkové neměli k disposici, k disposici byla. Což by nám mohlo být předobrazem i běhu věcí obecně.

Nynčko, zdá se, béřou za své osudy Zlaté kapličky pouze její herci, neb k zdůraznění národní identity máme už jiné penáty, například pana Paroubka, napadá mne, a pro ty, kterým by něčím a nějak snad, divím se proč, nevyhovoval, je tu alespoň Jágr, zajisté v nelehké konkurenci superstarů.

Herci stěžují si na byrokratickou zpupnost, ale obávám se, vysoko se podívali holoubci siví a věru tím i dítě čistého živého připomínají. Neb, kde ti mladí chlapci jsou, pokud si dobře vzpomínám, když čas v listopadu oponou trhnul, hned prvý ministr kultury již obrozené dal vědět, že tohle ministerstvo, co zděděný institut bolševické služebnosti, povede k jeho zrušení. Což po něm opakovali další a další, až k panu ministru Talířovi, který ovšem usoudil (1995) že zatím je nezastupitelné.

Nač si stěžujeme? Itálie přišla o kolonie roku 1945 a své ministerstvo kolonií přetvořila na ministerstvo pro jejich zrušení, šťastně úřadující až do roku 1964. A tak tu zatím, ale již i tohle slovíčko někam zapadlo, máme své ministerstvo přes kulturu, nynčko i s panem ministrem těžké váhy. Máma má mísu masa. Ema má mámu a my máme ministerstvo. Tam máme ministra a neb je to jejich ministr, herci obrací se na něj. Inu, pan státní president dr. Emil Hácha také obracel se na K.H. Franka, když chtěl dostat české studenty ze Sachsenhausenu.

Právě v této situaci, soudím, jsou kletě nejen naši herci, ale my všichni, pokud jde o variaci nikoli o potracení se mladých chlapců kams, ale potracení našich nadějí spojených s listopadem 1989 a kletě, pokud jde o to ministerstvo, tedy těch slibů tehdy opakovaně vyslovovaných. Asi opomíjím „kontinuitu legality“, jenže tam patří, opět kletě, ještě i adjektivum bolševické. Neboť právě takovou ta „legalita“ tehdy byla. Inu tak to dopadá, když máme za jisto, že zvonit klíči je dost k tomu, aby věci nabraly směr námi žádaný.

Děti čistého živého, vysoko se zahleděvší holubice sivé, obrátily se na svého úředníka. Čeho se jim dostane? Byrokratické zpupnosti a sražení bujarých hlaviček. Kéž bych se mýlil. Mýlí se totiž hlavně oni, mají-li úředníka starajícího se o jiné úředníky, jako například ředitele ND, za člověka svého. Toto mléko bylo už rozlito, přátelé.