Staleté monarchistické uspořádání a čtyřicet let deformované totalitní vlády jsou na nás znát. Přinejmenším při ztotožňování jednotlivých státníků s jejich úřadem. Zatímco v demokratickém zahraničí jsou ústavní činitelé vnímáni pouze jako správci svěřených institucí, pro podstatnou část české veřejnosti je prezident či ministr takřka neomezený panovník.

Nejlépe čitelné to je na vztahu k hlavě státu. Ta prostě nemůže nebýt populární. Potoky slzí a mávání šátky se přeneslo z Václava Havla i na Václava Klause. Nejde ani o jejich názory, ani jejich vzhled. Klaníme se funkci. Tak dlouho se čekalo, až prezident vstoupí do řešení složité povolební situace, že v okamžiku, kdy to učinil, a přesto uspokojivého výsledku v krátkém čase nedosáhl, zavládlo v očích mnohých zklamání. Jakoby se moudrost a schopnost konat zázraky měly na Pražském hradě dědit…

Pověst si pokazil i Vladimír Špidla. Leckdo se zděsil, že právě „náš“ evropský komisař vytáhl tak necitlivě do boje s kuřáky. Stačilo, aby na dotaz britské poslankyně Evropského parlamentu Catherine Stihlerové, zda jistá irská firma, která nechce přijímat kuřáky, neporušuje unijní legislativu, přednesl zápornou odpověď připravenou právníky svého komisariátu. Měl snad Špidla, obecně známý svou tolerantností, jinou možnost než připomenout, že evropské právo zakazuje toliko diskriminaci na základě rasy nebo etnického původu, tělesného postižení, věku, sexuální orientace, náboženství a víry?

Primát v nespravedlivém osočování však patří Bohuslavu Sobotkovi. Fakt, že ministerstvo financí, které řídí, nevyplatilo Evropským demokratům před čtyřmi roky státní příspěvek za zvolené zastupitele, vyústil v návrh ED-SNK pozastavit činnost ČSSD. Sociální demokracie prý tímto porušila svobodnou politickou soutěž.

Objevila se již námitka, že peníze by měly při důsledném postupu spíše náležet subjektu Spojení demokraté-Sdružení nezávislých, který je skutečným formálním nástupcem někdejších Evropských demokratů před komplikovaným přerodem v ED-SNK. Pro tuto chvíli ji pomiňme, stejně jako romantické přemítání o údajném střetu selského rozumu s byrokratickým šimlem v tuzemské realitě.

Bohuslav Sobotka své počínání nepodřizoval pokynům z Lidového domu, nýbrž rozborům expertů ministerstva financí a ministerstva vnitra. Vše proběhlo standardní úřední cestou a šéf resortu ji jen oficiálně stvrdil. Že mohl projevit vstřícnost a paragrafům (sic!) se vzepřít? I kdyby ano, tak nám zde straší příklad ministra informatiky Vladimíra Mlynáře, jenž v dobré víře udělal kontroverzní věc, zřídil komerční organizaci ministerstvem, a dnes stojí před soudem.

Evropští demokraté-SNK patrně zaspali dobu a míní, že strana a vláda jsou, tak nějak po komunisticku, „jedno tělo – jedna duše“. Jinak by sotva mohli svůj spor s konkrétním úřadem svádět na konkurenční (vládní) partaj. Mimochodem paradoxně tu, jejíž lídr před volbami vyjádřil ED-SNK sympatie coby potenciálnímu umírněně liberálnímu spojenci v budoucí Poslanecké sněmovně. Jde více o cynické zviditelňování se, následek nedávných veder nebo o trestuhodné nepochopení principů parlamentní demokracie a právního státu?

Klausovi, Špidlovi ani Sobotkovi není co závidět. Očekávání na ně kladená jsou větší než jejich síly a pravomoci (dané ústavou, kompetenčním zákonem, příp. vnitřními předpisy jejich institucí). Vysvětlujte to však v zemi, kde dosud převládá dělení na „my“ a „oni“, přičemž „ti nahoře“ přeci podle četných hlasů „mohou všechno“. Jinou kapitolou je, že v politice najdeme černé ovce, které tomuto výkladu svým jednáním občas zdatně přibékávají.

Literární noviny 14.8.2006