Uvedením dokumentu Zabíjení po česku, který mapuje zvěrstva páchaná v českých zemích na Němcích bezprostředně po skončení druhé světové války, ukázala ČT, že pokud jde o historii, umí plnit svůj veřejnoprávní úkol: totiž odhalovat nepříliš známé skutečnosti a vzbuzovat o nich veřejnou diskusi.

Zmíněný dokument uvedla na druhém programu a zarámovala ho diskusí historiků o řádění Gestapa v protektorátu, aby bylo jasné, že tomu, co jsme viděli, něco předcházelo. Že válku vyvolalo Německo a že vítěznou euforii zneužili členové samozvaných Revolučních gard k vyhánění, vraždění a olupování zdejších Němců, zdůraznil to ostatně i režisér David Vondráček hned v úvodu filmu.

Přesto se část veřejnosti, jak patrno z diskusí v médiích i na internetu, okamžitě chytila stanoviska Vojenského historického ústavu, že dobové amatérské záběry z pražské Bořislavky z května 1945, použité ve filmu, zachycují zastřelení německých civilistů nikoli Čechy, nýbrž vojáky Rudé armády. Podle Vojenského historického ústavu to dokazuje nejen nákladní auto, které následně mrtvá těla na záběrech přejíždí, ale i charakter pádu jejich těl při popravě. Je z něj prý jasné, že, cituji, „na ně bylo stříleno náboji s menší prachovou náplní a průrazností, než měly pušky, jež byly standardní povstaleckou zbraní. Poprava byla pravděpodobně provedena pomocí samopalů nebo pistolí.“ (konec citátu).

Není vyloučeno, že i z tohoto důvodu bude mít ČT s obhájením dokumentu ještě problém, jakkoli byly hlavním tématem filmu hromadné vraždy Němců například v Postoloprtech nebo ve Vitorazsku, o kterých historici dneska nepochybují a kdy zdokumentovali většinou i tehdejší vrahy z řad Revolučních gard, zpravidla následné konfidenty StB a nezřídka předtím i Gestapa. Jenže ani tyto zločiny si část české veřejnosti dodnes nechce připustit.

Jinak by nebylo možné, aby u nás každému vztyčení kříže na místech, kde k vraždám došlo nebo kde mrtví leží, předcházel takový povyk. Teprve od loňského listopadu smí v Postoloprtech, kde bylo zmasakrována mužská část německého obyvatelstva Žatce včetně chlapců a pěti dětí, stát pomník. Ovšem s neadresným nápisem, že je věnován „všem nevinným obětem událostí v Postoloprtech v květnu a červnu 1945“. Že to jde také jinak, dokazuje pomník v Novém Boru, kde je devět obětí poválečného teroru, včetně místní prodavačky, uvaděčky v kině a tří starců, zmíněno jmenovitě v češtině a němčině.

Předcházela tomu ovšem dlouhá diskuse a konsensus místního obyvatelstva. Dodnes proti pomníku vedou kampaň komunisté a Kluby českého pohraničí s tím, že oběťmi byli prý nacisté schovávající zbraně. Jiná místa a další oběti ovšem dosud čekají na to, až budou vůbec objeveny. Například z iniciativy dvou místních novinářů nedávno odhalený případ na Jihlavsku, kde u obce Dobronín bylo 19. května brutálně ubito 11 namátkou vybraných německých sedláků. Jejich vrazi se tím pak vychloubali v místní hospodě, kde svůj zločin zapíjeli.

Rodiny mrtvých sedláků skončily v odsunu a své blízké už nikdy neviděly. Jejich vrazi, stejně jako v Postoloprtech, v Novém Boru, ve Vitorazsku a jinde, zůstali nepotrestáni. Vztahoval se na ně totiž tzv. amnestijní zákon, pardonující trestné činy až do 28. října 1945, pokud byly, cituji, „spravedlivou odplatou za činy okupantů a jejich pomahačů“. Vondráčkův dokument jen poodhalil, co všechno se pod něj schovalo. Ten zákon ovšem nebyl nikdy zrušen. A v symbolickém smyslu tak dělá z každého občana ČR spoluviníka tehdejších pachatelů dodnes.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6