Zatímco se občané této země (a její politikové) neustále zabývají tím, zda měl či neměl Český rozhlas panu prezidentovi nedávno sekundovat při jeho posledním lánském extempore, pomíjíme věci daleko důležitější.

Ve čtvrtek 6. listopadu přinesly Novinky.cz zprávu o počasí začínající takto:

Léto na severu Moravy. V Ostravě ráno naměřili neuvěřitelných 17 stupňů. Severní Morava a Slezsko prožily doslova letní noc. Teplota tam totiž neklesla pod 15 stupňů Celsia. V Ostravě - Porubě meteorologové dokonce v sedm hodin ráno naměřili neuvěřitelných 17,4 stupně Celsia. Teplotní rekordy ovšem padaly i na dalších místech České republiky.

Z dob dávných, kdy byl vytvořen poněkud nesourodý kraj Severomoravský, panuje přesvědčení, že Ostrava je na severní Moravě. Ono to tak úplně není. Část Ostravy (Slezská Ostrava) je ve Slezsku a její druhá část (Moravská Ostrava) je na východní Moravě, případně by se přesněji dalo říci, že je na severovýchodě Moravy. Nezpochybnitelným regionem severní Moravy je například Šumperk. Ona totiž Ostrava leží o dost jižněji než Praha!

Však také Ostrava byla až do roku 1900 součástí okresu Místek, který je na východní Moravě zcela evidentně. Tady ovšem svého času nadělaly problém německé protektorátní úřady. Od prvního ledna 1943 spojily tato dvě krásná a po staletí samostatná města, moravský Místek a slezský Frýdek v jedno město pod názvem Frýdek. Hranici mezi nimi odjakživa tvořila Ostravice, která se zrušit nedala.

Komunisté po válce z nepochopitelných důvodů tuto anomálii akceptovali (podobně jako protektorátní Hlavní nádraží v Praze) a korunu tomu všemu nasadili tím, že toto nesourodé spojení v roce 1955 nazvali Frýdek-Místek (i s tou pomlčkou). Je to již drahně let, leč dodnes se občané dělí na ty z Místku a na ty z Frýdku. Dodnes se trochu uštěpačně říká, že to nejhezčí ve Frýdku (leží na kopci) je pohled na Místek. Ale kdybychom udělali v těchto dvou městech referendum za účasti velké většiny občanů, rozhodně by se obě města oddělila. I přesto, že byla násilně spojena před více než sedmdesáti lety.

Něco podobného si prožila také Moravská Ostrava. Za Protektorátu (Protektorat Böhmen und Mähren) k ní byla připojena Slezská Ostrava dalších sedm slezských obcí a čtyři moravské. Ve skutečnosti šlo především o zrušení českých zastupitelstev těchto obcí. Navíc nacistické úřady totiž Slezsko (tu malou část, která nám zbyla) neuznávaly. Nu a my jsme to po válce jako u Frýdku akceptovali a v roce 1946 vznikla Ostrava. Byť plány na vytvoření Velké Ostravy existovaly již za první republiky, ale nebylo možné nalézt potřebnou shodu mezi obcemi a regiony.

Ono vůbec státoprávní uspořádání našich zemí trpí v posledních osmdesáti letech nelogickou improvizací. Poslední ranou v řízení státu bylo vytvoření čtrnácti krajů, neustále bobtnajících molochů hybridního spojení samosprávy a veřejné správy. Nemluvě o takových anomáliích, jakou je například rozdělení Jeseníků mezi dva kraje nebo existence minikrajů Libereckého a Karlovarského.

Namísto toho, abychom převzali v jakési zmodernizované podobě osvědčený systém okresních hejtmanství i zemských orgánů a v Praze ponechali pouze silová ministerstva, počet úřadů stoupá. Totéž platí i pro nešťastný a nesmyslný systém voleb komunálních, ale to je již jiná kapitola.

Rozhodně by se „vládci“ této země měli zabývat i jejími perspektivami na období, která nejsou vymezena pouhým datem voleb. Pak by nemohlo docházet k vytváření názorů, že vlády mohou dělat potřebná (a někdy i bolestivá) opatření pouze v první polovině vládnutí, zatímco se v druhé polovině musí chovat „obezřetně“ vzhledem k blížícím se dalším volbám.

Takhle se z toho marasmu nikdy nedostaneme, neboť nejde o „obezřetnost“ v zájmu občanů. Naopak. Egon Ervín by měl opět o čem psát, nikoli jen o Solnohradu.