Co přesně dělají novináři? Informují o holé skutečnosti? Hlásají nějaký názor? Nebo dokonce tvoří jakousi potenciální skutečnost? Musím přiznat, že a), b) i c) je správně. A vrtá mi hlavou, co jsem to v minulosti dělal a co může způsobit i tento článek. Bude to spíše hlásání, jen trochu informací, a kdo ví, možná se nezáměrně stane i součástí nějaké skutečnosti.

Novinařina mě nikdy neživila, jen jsem k ní rád přičichnul a měl jsem štěstí na pestrá témata. Vždy jsem měl před očima hlavní účel - informovat o skutečnosti. A byl jsem vždy rád, kdykoli jsem zpětně zjistil, že jsem informoval o tom, co opravdu existuje a co lidi stále zajímá. Takže se dodnes trochu zatetelím radostí, když potkám některé z českých plemen psů - třeba českého teriéra nebo chodského psa. Stačil jeden rozhovor s podologem (odborníkem na nohy) a doteď si všimnu, kolik žen si nesprávnou chůzí a obuví ničí kotníky. Mluvil jsem s lékaři o aplikaci muších larev při léčbě komplikovaných ran a za pár měsíců se tohle téma objevilo v seriálu Ordinace.

Mnohokrát jsem si ale uvědomil, že jsem vedle informování také něco hlásal. Ve článcích o zahradách jsem mnohokrát podprahově sděloval - hele, TAKHLE je to vysázené hezky. Psal jsem o tom, jak by to chtělo objevovat a vysazovat i méně známé okrasné dřeviny, například pavlovnii. A teď, kdy alespoň u nás na Pankráci roste pavlovnie na každém rohu, bych to nejraději odvolal. Zkrátka novinář často píše tak, že mezi informacemi prokmitává i jeho názor. A zatímco fakta jsou prostě fakta, svůj postoj, názor, člověk čas od času změní (viz známý bonmot našeho pana prezidenta).

Co mi nejvíce vrtá hlavou je to, že novináři - ale i učitelé a další lidé, kteří ostatním něco sdělují - mohou úmyslně i nevědomky vytvářet obraz světa, který se nemusí shodovat s objektivní skutečností. Mohou způsobit, že lidé převezmou jeden z mnoha pohledů na realitu a nezamýšlejí se nad možností jiných pohledů. Mohou způsobit, že se lidem zazdá nějaká skutečnost být důležitou, přestože ani zdaleka tak důležitá není.

Stačí už jen výběr témat. Odbočím od žurnalistiky ke školství: proboha, copak je tak strašně důležité, kdo byl v české literatuře ruchovec a kdo lumírovec?

Virtuální pseudorealita vlivem sdělovacích prostředků neustále vzniká a pak zase vyprchává. Už se zdálo být realitou, že Milion chvilek je spasitelem národa a demokracie. Zdálo se, že nic není světobornějšího než sňatky homosexuálů. Objevil se obraz bezmocného a nesvéprávného prezidenta v nemocnici, odkud už nevyjde...

Nyní se objevuje pseudorealita našeho národa bezmezně milujícího Ukrajinu a Ukrajince. Přitom v našem národě lze natrefit na inzerát „Jsme malá stavební firma (jen Češi)“. Ve spamu jsem našel i nabídku jakési sexuální pracovnice s dodatkem „Cizinci, nevolejte!“. Ve firmách je u nás běžný výraz „Pošli tam nějaké Účko“. Takže, přátelé novináři: pomáháme napadenému státu, protože je to morální povinnost a protože je to prozíravé, neb byl napaden nebezpečným autokratem. Ne proto, že tento kus Země, který většina z nás v životě nenavštívila a nepoznala, bezmezně milujeme. Nemilujeme ji víc, než třeba Maďarsko nebo Bangladéš, je to stát jako každý jiný, je to národ jako každý jiný. Fandit můžeme jakémukoli fotbalovému mužstvu, třeba i Trinidadu, pokud existuje. Ukrajině pomáháme, protože je to pro nás důležité, ne proto, že nemáme rádi Rusáky.