15.10.2019 | Svátek má Tereza


SPOLEČNOST: Hippokratova přísaha a 21. století

12.11.2005

Znění této přísahy prošlo různými úpravami, jednak upřesňováním překladu původního textu v řečtině a potom i, logicky, vlivem pokroku v metodách lékařské vědy. Původní přísaha, například, obsahovala zákaz používání nože, tedy operačních zákroků, nebo zákaz umělého přerušení těhotenství, což i největší odpůrci připouštějí např. v případech ohrožení zdraví či života matky. Velmi důležitá změna oproti původnímu textu je ve větě - "…nepodám smrtícího léku nikomu, kdo o něj požádá, ani nic takového nedoporučím…" (volný překlad). Této části přísahy se drží jen malá část lékařů, která je proti jakékoliv formě euthanasie, přestože v moderním textu přísahy je text pozměněn, či upraven asi takto: "… budu postupovat velmi pečlivě v otázkách života a smrti a život se musím snažit zachránit. Ale může být i v mé moci život vzít . Tuto obrovskou zodpovědnost musím brát s vědomím velké skromnosti a pokory a především, nesmím brát na sebe úlohu moci Boží."

Všimněme si dvou částí moderní přísahy : (používám překlad textu přísahy amerických lékařů a jsem si vědom, že v jiných zemích může být text i jiný) … může být v mé moci život vzít, (tedy ukončit) a …nesmím brát na sebe úlohu moci Boží. (I must not play God)

Z toho tedy vyplývá, že může nastat situace, kdy lékař může pacientův život ukončit a o tom bych se chtěl trochu rozepsat, a zároveň i o tzv. "úloze Boha".

Stále častěji se mluví o uzákonění nějaké z forem euthanasie. Je jen několik zemí, kde je zákonem povolena, vím o Holandsku, Belgii a Oregonu v USA. V Oregonu zákon umožňuje lékařům předepsat určité množství léku, barbiturátu, který po požití v několika minutách způsobí pacientovu smrt. Zákon je projevem přání většiny oregonských občanů, kteří jej v referendu v roce 1994 těsnou většinou schválili. Odpůrci se pokusili v dalším referendu v roce 1997 tento zákon zvrátit, ale neuspěli, získali pouze 40%. Po nástupu presidenta Bushe, attorney general John Ashcroft (ministr spravedlnosti) vydal nařízení, které mělo postavit lékaře, který předepíše federálně kontrolované látky k ukončení života pacienta, do rozporu se zákonem a vystavit je kriminálnímu stíhání s přísnými tresty. Stát Oregon se odvolal s tím, že nařízení je protiústavní, v rozporu s desátým článkem federální ústavy, který dává jednotlivým státům Unie nenapadnutelná práva, pokud neodporují explicitně právům připadajícím federální moci. Spor vyhrál, ale nový ministr, Alberto González se odvolal postupně až k Nevyššímu soudu, který kauzu přijal a má rozhodnout někdy na jaře roku 2006.

President Bush je v procesu jmenování dvou nových soudců. Prvním již schváleným je velmi konservativní John Roberts a druhý s největší pravděpodobností bude soudce podobného střihu a tím se stane Nejvyšší soud účinným nástrojem extrémně konservativního křídla Republikánů a zákon, na který je Oregon hrdý, je v nebezpečí zániku.

Referendu v Oregonu předcházely velmi živé diskuse, ve kterých účastníci vyslovovali své názory, často podložené životními zkušenostmi. Mezi odpůrci byli i někteří lékaři, kteří se odvolávali právě na Hippokratovu přísahu. Jejich úlohou - posláním - je, tvrdili, život chránit, ne brát. Zapomínají na tu část, kde se praví, že může nastat situace, kdy jej mohou ukončit. Tyto případy oregonský zákon přesně vymezuje v podstatě takto:

Pacientovi musí být nejméně 18 let, musí být při plném vědomí a schopen svobodného rozhodování, musí být nevyléčitelně nemocný, s prognózou nějakých 6 měsíců žití, musí v rozpětí dvou týdnů sám o pomoc požádat, dvakrát ústně, potřetí písemně, musí být podrobně seznámen s celou procedurou a ještě před posledním úkonem musí projít 72 hodinovou lhůtou na případné rozmyšlení. Je ještě celá řada legálních "pojistek", které zcela vylučují jakékoliv pochybení, či zneužití.

Hippokratova přísaha, kterou manipulují někteří odpůrci mluví o povinnosti chránit pacientův život. Zde je potom důležité definovat termín ŽIVOT s ohledem na jeho kvalitu. Death with Dignity Act, jak se oregonský zákon jmenuje, neumožňuje lékařům pomoci pacientům ukončit život, ale živoření, nesmírné trápení a bolest a ukončení stavu, který vzal umírajícímu smysl další existence a umožnit tak důstojný exit, což je v souladu s pojetím Hippokratovy přísahy.

Není žádným velkým objevem, že tito lékaři zaštiťují Hippokratem své náboženské přesvědčení, že jedině Bůh, který život dává, má právo jej vzít. To je i nejčastější argument odpůrců "důstojného ukončení života". Na jejich adresu se nabízí snadný argument. Ten, kdo takto uvažuje, má plnou svobodu tohoto zákona nevyužít a pokorně čekat, až si ho Všemohoucí k sobě povolá. Neměl by ale brát tuto možnost těm, kteří myslí jinak. Zákon přece euthanasii, pochopitelně, nenařizuje, pouze ji umožňuje a proces přesně vymezuje.

Lékař si na sebe nesmí brát úlohu Boha. To napsali autoři, kteří Hippokratovu přísahu před nějakým časem zrevidovali - zmodernizovali. Hippokrates se odpovídal ve své době za své činy desítkám řeckých Bohů. Dnešní forma přísahy už zavání anachronismem a stejně je brána pouze jako jakási forma, slavnostní akt ukončení studií. V USA na ni přísahá údajně jen něco kolem 60 % absolventů. Myslím, že by se měla zcela revidovat a upravit normám 21. století, kde je většině realisticky uvažujícím lidem jasné, že povinnost léčby a zkvalitňování a prodlužování života je zcela v rukou lékařů a společnosti s pomocí vědy, techniky, stále nových účinných léčiv a léčebných metod a pán Bůh, jestli nějaký existuje, pouze přihlíží, či spíše se ale vůbec nedívá. Ti, kdož myslí, že lékař, který pomůže pacientovi k důstojnému skonu, bere na sebe úlohu Boha, ignorují fakt, že tedy lékař, podle stejné analogie, který napojí pacienta na přístroje, které mu zachrání život, podle stejné "logiky" překazil Boží vůli, když ten Bůh měl pacienta v úmyslu povolat "na onen svět". Jsou známé náboženské sekty, které nedovolují svým ovečkám navštěvovat lékaře a "léčbu" provádí tzv. intensivní motlitbou, kdy se shromáždí 10 či více věřících kolem pacientova lůžka a hromadně se modlí. Když přežije, způsobila to síla motlitby, když zemře, chtěl tomu tak Bůh.

Nevím, jaký druh či způsob provádění euthanasie je uzákoněn v Holandsku, Belgii či jinde. Ten oregonský, který dobře znám, je opravdu jen minimální, ale "zplaťbůh" na něj. Minimální, protože neřeší mnoho zoufalých, tragických a velmi smutných případů, kdy pacient není schopen o proceduru sám požádat a barbiturát pozřít. V USA je na 10000 pacientů v komatózním stavu, napojených na přístroje zajišťující nejnutnější životní funkce. Většině těchto lidí není prodlužován život, ale oddalován skon. Dále jsou to tisíce pacientů v podobném stavu, lidé např. s Alzheimerovou nemocí apod. (Snad v celém světě je znám případ presidenta Reagana, který 10 let žil v péči lékařů, asistentů, ale hlavně jeho dobré manželky, kterou už posledních pár let ani nepoznával.)

Ale mám i přímou osobní zkušenost, když jsem před časem nechal umístit člena naší organizace oregonských Čechů v ústavu pro pacienty s Alzheimerovou nemocí. Navštěvovali jsme ho s manželkou a pomáhali mu nejdříve v jeho domku a potom až do konce v ústavu, když už se o sebe nemohl postarat.. Vídal jsem tam pacienty bezvládně sedící ve vozících, civících celý den do jednoho místa. Smutný pohled i na děti, které svou matku, (otce) navštívili a tito je ani nepoznávali a mnohdy hrubě od sebe odháněli… Náš nebohý přítel naštěstí po dvou letech skonal, poslední týdny už na lůžku, téměř bez vlády. Smutným a nepřehlédnutelným aspektem těchto tragedií je i otázka ekonomická, o níž zmínka se může někomu zdát neetickou. Jsou to miliardy vynakládané na, jak jsem psal výše, oddalování neodvratného konce, často jen nesmyslné prodlužování utrpení pacientova i jeho nemohoucně přihlížejících drahých, či blízkých, zatímco není dostatek prostředků na případy, kde by se pacientům mohl život zachránit, prodloužit, či zpříjemnit transplantací, implantací, endoprotézami a podobnými, většinou velmi drahými a často finančně nedostupnými zákroky, které dnešní věda dokáže zvládnout. Problémy ve zdravotnictví nejsou zvláštností České republiky. Jsou patrně ve většině zemí a jsou způsobeny hlavně nedostatkem peněz, který je zase způsoben stálými, mnohdy převratnými objevy v lékařské vědě, léčebných metodách a nákladných technologií a prodlužováním délky života občanů, tedy zvyšováním kvality služeb. Už dnes je jasné, že teoreticky by se mohla velká část mnohých pacientů udržovat při "životě" mnoho let, otázka je, kdy to má nějaké smysluplné opodstatnění.

Jsem přesvědčen a vývoj v mnoha zemích mi dává za pravdu, že je jen otázka času a euthanasie bude běžnou praxí v moderních společnostech, oproštěných od náboženského fundamentalismu. Lidé, kteří mají dojem, že žijí z vůle Boží, budiž jim to přáno, by se měli disciplinovaně diskuse o této problematice vzdát, jelikož se jich to netýká.

Vím, že se o této kontroverzní problematice občas hovoří a vím, že názor, který sdílím a který jsem zde vypsal má řadu odpůrců jak v odborné, tak i laické veřejnosti. Mám ale dojem, že v případném referendu by myšlenka práva občana na důstojné úmrtí v České republice zvítězila už dnes nejméně skórem 60 : 40 tak jako před lety v Oregonu. Velmi bych si to přál.

Suicide graph








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.