Bylo to v listopadu 1958 v Rychnově nad Kněžnou. Byl jsem tam na posledním povinném vojenském cvičení - úplně promrhaný a prozahálený měsíc. Nějakých pár dní před koncem nás náš velitel zavezl na prohlídku, už nevím jak vzdálené, bývalé pevnosti československého obranného valu. Této, jen z mála plně dokončených tvrzí dali jméno Hanička. Vyzbrojeni baterkami jsme sestoupili po kovovém žebříku snad 50 metrů do podzemí, několik podlaží dolů. Prošli jsme mnoho místností, skladišť, ubikací, prostorů pro různé účely, vše opuštěné a nikdy nepoužité. Tato pevnost byla součástí obranného systému, který měl republiku ochránit před nacistickou agresí. Víme, že vše dopadlo jinak, a během dalších let jsem byl svědkem i účastníkem debat, jestli jsme tohoto systému měli použít, jestli jsme se měli bránit.
V třicátých letech, kdy se tento řetězec bunkrů a pevností budoval, bylo nebezpečí, které republice hrozilo jistě známé a nepopíratelné. Myslíte, že tehdy někoho napadlo vyhlásit referendum k odsouhlasení jeho výstavby? Jak by asi hlasovaly 4 miliony Němců, nevím kolik Maďarů, nevím kolik komunistů… ? Jistě, zbytečné a legrační úvahy. Ale přesto mě to napadlo po přečtení interview s předsedou KS Vojtěchem Filipem a krátkého článečku pana Koháka, vědeckého pracovníka UK. (Obé v Právu.)
Tito jmenovaní jsou dvěma z údajných 83% občanů naší republiky, kteří by v případném referendu o souhlasu s vybudováním obranné, protiraketové základny na našem území rozhodně hlasovali NE! Postoj pana soudruha Filipa není třeba moc rozebírat. Pramení z protiamerického cítění, které nasál s mateřským mlékem. Někdejší umístění sovětských, útočných, nukleárních raket na našem území prý bylo samozřejmé a vyplynulo z našeho společenství ve Varšavské smlouvě a bylo samozřejmou, obrannou reakcí na „okřídlené“ rakety umístěné na západě, namířené na nás. Napadlo tehdy někoho navrhovat referendum?

Pan Kohák se rozepsal krátce o naší smutné historii – o nás bez nás (tak i nadepsal svou krátkou úvahu) - také on začal náhodou rokem 1938, kdy, jak píše „…nemohl rukovat do pohraničních pevnůstek…“ nemyslel snad proto, že mu bylo jen 5 roků, ale proto, že kdosi kdesi rozhodl bez nás. Nemohl prý (to už byl starší) narukovat ani v roce 1968, kdy zase kdosi, kdesi – a tentokrát zdůrazňuje v Moskvě a Washingtonu, zase rozhodl „o nás bez nás“. Nemůže připustit, aby „…zase kdosi kdesi rozhodl o nás bez nás a rozmístil v …ztracené a navrácené vlasti rakety a vojáky…“
Dále se pan Kohák rozepisuje o Rooseveltově Americe, kterou miluje. Ne tu Bushovu, odmítající ženevské konvence, s imperiální, militantní koncepcí, s mentalitou bdělosti a ostražitosti, zkreslující lidské postoje i mezilidské vztahy. Ne, pane Koháku, je jen jedna Amerika. Ne Rooseveltova, Trumanova, Eisenhowerova, Kennedyova, Johnsonova, Nixonova, Fordova, Carterova, Reaganova, Bushova, Clintonova a teď Bushova juniorova. Všechny tyto presidenty pamatujeme, vy i já. Presidenti se měnili, ale Amerika byla vždy a je stále tou Amerikou, kterou, jak píšete milujete: „Zemí svobody a spravedlnosti, zemí dobré vůle…“ mohl bych se připojit i jinými superlativy, tak jak jsem ji poznal za 38 roků já.

Pokud opravdu dojde k otázce potřeby umístění základny protiraketového systému na našem území, mělo by se to setkat se samozřejmým souhlasem, bez jakéhokoliv referenda, které bych vnímal a nutně by muselo být vnímáno, jako projev nepřátelství a nevděku zemi, která byla vždy a zdůrazňuji VŽDY! na naší straně, několikrát přinesla velké oběti k naší záchraně a v tomto stále nezištně pokračuje. Taková je Amerika, pane Koháku a zbytku 83%, bez ohledu na to, jakého má zrovna presidenta. I kdybych snad pominul nepopíratelný fakt, že by to bylo i v náš společný prospěch, tato vstřícnost ze strany naší republiky by byla jen minimální oplátkou, slušným a rozhodným projevem podpory našeho historického spojence.