SPOLEČNOST: Hamplův Club Zabudnutých Slávuóv

Nad prachem dávných věků pokrytou a dodnes nepřekonanou metaforou apokryfní vpravdě takřka biblickou a úpěnlivě varující před rozpuštěním národa našeho coby kostky cukru v čaji nestora zapadlých českých národovců Václava Klause, prezidenta bývalého našeho národem milovaného, se podoben mocnému řevu bájných reků odkudsi z hlubin hory posvátné Velký Blaník až k samotné klenbě nebeské nese onen děsivý lví výron hrdelní, ta grandiózní a vesmírné veškerenstvo pronikající expanze symbolickými metaforami těhotná a do pláště v barvách národních hrdým vzdorem oděna.

Z hlubin pod horou posvátnou, kde dodnes magickou mocí ve spánek ponořeni jsou a na probuzení oživle zelenajícím doposud suchým blanickým dubem a též patronem českým rytíři ve věčný spánek ponořeni stále marně čekají, patronem českým, jenž v reálné politice byl vyznavačem nadřazenosti Svaté říše římské meč v ruce třímav s přilbicí, jíž otec bohů Odin z Valhally k věčně zelenému Yggdrasillu připoutaný až dodnes symbolicky zdobí, na své svaté hlavě pevně naraženou.

„Dočkají se dnes, kdy konečně dopis českých vlastenců členům a vedení SPD a Trikolóry od Petra Hampla a jeho přátel v podzemní říši stínů spícím zrakem s nelíčeným zájmem a budícím se nadšením zcela jistě pročítají?“ ptám se zvědavě.

„Ve hře je totiž mnohem více než jen volební výsledky obou subjektů. Pokud by se k moci dostal tzv. demoblok vedený Piráty, byly by brzy zničeny nejen poslední zbytky naší státní suverenity, ale ohrožena by byla samotná existence našeho národa a státu. Jednou z cest, jak tomuto neblahému vývoji předejít, je dle našeho názoru dohoda obou vlasteneckých hnutí na společné kandidátce.

Jako voliči obou vlasteneckých hnutí se již nechceme rozhodovat komu dát přednost. Jsme přesvědčeni, že pokud by šla obě hnutí do podzimních voleb proti sobě, přineslo by to oslabení národních sil v české Sněmovně, které by se mohlo stát pro osvobození národa na delší dobu osudným,“ píšeses takřka hmatatelnou nadějí zhmotnělou v textu dopisu českých vlastenců, jejichž archaický boj za národní obrození české tak nějak v době dnešní v celé své komplexnosti nechápu, jeho smysl mně uniká a dokonce si myslím, že čačtí národovci naši jaksi již dobu národně obrozeneckou tak trochu zaspali, války již dávno minulé umanutě dodnes bojujíce.

K čemu dnes ještě vlastně slouží v krvi válek utopená a v revolučním kvasu století devatenáctého vzešlá idea národního státu, tedy kolektivistická jakobínská ideologie, jež byla podrobena zdrcující kritice velikány klasického liberalismu, jako jsou bezesporu Ludwig von Mises a F.A. Hayek? Proč politicky vytahovat něco, co je navíc doposud skvělou, i když dnes již zastaralou Lisabonskou smlouvou zaručeno?

„Obecná ustanovení, článek 3a
2. Unie ctí rovnost členských států před Smlouvami a jejich národní identitu, která spočívá v jejich základních politických a ústavních systémech, včetně místní a regionální samosprávy. Respektuje základní funkce státu, zejména ty, které souvisejí se zajištěním územní celistvosti, udržením veřejného pořádku a ochranou národní bezpečnosti. Zejména národní bezpečnost zůstává výhradní odpovědností každého členského státu.“

Republikánský a liberálně demokratický universalismus, jehož je matička národů EU dobrotivá na nezastavitelné cestě k evropské federaci jakýmsi poetickým ztělesněním, navíc považuji za mnohem reálnější ideál, než je poněkud zastaralá a podle mne dokonce slepá ulička lidské evoluce, čímž na mysli samozřejmě mám tzv. národní stát.

Hlasem chvějivým otázky však přece jen před sebe do prostoru kladu nedočkavě odpovědi stále nenalézaje: „Jak Klausův autentický Čech s Klausovým Čechem neautentickým v politický spolek vstoupiti může, když minulost nedávná již národům českým, moravským a slezským názorně ukázala, že jest toho zcela nemožno, krleš,“ v pravdě hovořím ruku na srdci položenu obřadním způsobem ve stínu lípy v zimě bezlisté pod lehce poletujícími vločkami sněhovými při tom maje.

Též mně při tom rozjímání bohulibém myslí zčistajasna tane, jak Jaroslav Žák ve své Bohatýrské trilogii onen věčný politický boj trampů (dnes Pirátů), paďourů (ANOnistů) a zabudnutých Slávuóv (současných národovců) skutečně nadčasově popsal.

Sovy nejsou tím, čím se zdají být, musím nutkání neodolatelnému podlehnouti a tuto strofu tajemnou prozřetelností jakousi zákonitě nucen na rozloučenou nevyhnutelně napsat, Moravus ego natione, lingua Bohemus, povoláním teolog jako učitel národů Komenský však doposud nejsa i když v emigraci dlouhodobé jako on nalézavší se, opustíš-li mne nezemřeš amen, nebo co.

Převzato z blogu autora s jeho souhlasem