Jmenoval se (nebo se dosud jmenuje, kdo ví) Heinrich Müller. Jelikož měl stejnojmenného kolegu v další bezpečnostně vojenské složce nacistického státu (SS, neboli Schutzstaffel), tomuhle Heinrichu Müllerovi se říkalo Gestapo Müller. Naposledy byl důvěryhodně spatřen mezi živými v úterý 1. května 1945, den po sebevraždě svého milovaného Führera Adolfa Hitlera. Bylo to ve Führerbunkeru pod budovou říšského kancléřství (Reichskanzlei). Pak Gestapo Müller zmizel beze stopy, a veřejnosti není znám nikdo, kdo by věděl, kam.

Byly o tom sepsány napínavé knihy a natočeny ještě napínavější filmy, vycházející z více nebo méně ověřených zpráv o plánech nacistických špiček pro den porážky a dny po ní. Ale vypadá to, že ani izraelská výzvědná služba Mossad, která dokázala vypátrat (a dokonce dopravit k soudu do Izraele) jednoho z tvůrců hromadné vraždy Židů Adolfa Eichmanna, neměla (a dodnes nemá) ponětí, kde hledat a najít Gestapo Müllera.

Dnes by mu bylo 119 let, takže by mohl před soudem tvrdit, že už si nevzpomíná, ale tohle jsou hypotézy.

Důležité je něco jiného: představte si, že by ho přece jen našli. A že by se mu nic nestalo: vždyť přece víme, že každý stát potřebuje mít svoji policii, takže co, byl to prostě policajt, jeden z mnoha, a jeho názory by mohly (a měly) zajímat pokolení, která následovala po něm.

Tohle není neuskutečnitelná představa. Přesně tohle se děje v bývalém Československu.

Když někdo vydá Hitlerovu bibli Mein Kampf, je to nepřítel lidstva. Když někdo vydá Marxovu bibli Das Kapital, je to vědec a dobrodinec chudých psů.

Skoro tři desítky let po tzv. pádu vlády jedné strany se dva bývalí přední politici bývalého režimu dočkají v České republice policejního vyšetřování za skutky, za které už měli pykat přinejmenším třicet let. Oba dnes už málem století.

A skoro tři desítky let po tzv. pádu vlády jedné strany vyšla na Slovensku (a pak i v Čechách) senzační kniha o generálovi, který byl při tom: obdivuhodně obdivný rozhovor s bývalým posledním náčelníkem obávané StB Alojzem Lorencem.

V původním (slovenském) znění se to dílo jmenuje Je štátny převrat, na víkend domov neprídem. Česky: Generál, který byl při tom.

Následující slova NEJSOU recenze. Následující slova jsou protest.

Autorem rozhovoru je Karol Lovaš (bratr Šavel). Narodil se 1. října 1976 v Trnavě, sám sebe označuje za slovenského premonstrátského kněze. Působí v želivském klášteře a je pyšný, například, na to, že jako jeden z mála ulovil rozhovor s bývalým nejvýše postaveným československým krejčím Vasilem Biľakem, který se ale uměl podepisovat, takže byl jedním z těch, kteří podepsali tzv. zvací dopis pro spojence z Moskvy (i odjinud). Přáli si, aby spojenci honem, třeba i uprostřed noci, přispěchali zachránit československý komunismus, který, podle jejich soudu, těžce ohrožovaly jinak naprosto nesmyslné pokusy o kvadraturu kruhu známé co socialismus s lidskou tváří roku 1968.

Mimochodem, Biľak sice svůj podpis pod oním zvacím dopisem v rozhovoru s Lovašem tvrdošíjně popíral (ostatně, ten dopis vznikl stejně jenom pro reklamu: soudruzi by totiž zakročili i bez něj) a Lovaš mu to zbaštil i s navijákem, ale to vlastně není podstatné. Mnohem podstatnější je, že když Biľak nakonec souhlasil, že bude odpovídat na Lovašovy otázky, řekl, že tak učinil na přímluvu Alojze Lorence.

Lovašův rozhovor s Biľakem by se dal přirovnat k rozhovoru s Josefem Goebbelsem, jenže ten, než aby v květnu 1945 v Berlíně padl do rukou Sovětů, raději spáchal sebevraždu poté, co (společně se svou manželkou) zavraždil svoje děti.

Při čtení Generála, který byl u toho člověka čas od času nutně napadne otázka: proč právě kněz? A proč právě s fízlem?

Odpověď nakonec prokopl Karol Lovaš sám. Vzpomněl, že má rád fotografa Jana Saudka. Jak pro jeho zobrazení více než méně neoblečených žen, kterým přikládá až mysteriózní náboženský význam, tak pro jeho hlubokomyslné úvahy. Někde se k tomu vyznal veřejněji než měl, a vzápětí byl předvolán před biskupa. Ten držel, jak Lovaš napsal, v ruce udání. Není jasno, zda jedno nebo zda více, ale o to nejde. Biskup si přál, aby mu to bratr Šavel laskavě vysvětlil.

Kdo ví, jak to dopadlo tenkrát doopravdy, ovšem bratr Šavel tvrdí, že dokázal o své pravdě přesvědčit i samotného biskupa.

Tady nejde ani tolik o samotného Karola Lovaše, původně politického reportéra slovenského Radia Twist, dokonce ani o to, že dnes je vedle svého kněžství vysokoškolským učitelem novinářství, obzvláště toho rozhlasového.

Tady dokonce nejde ani o to, že výzva bývalým komunistickým papalášům, aby raději někam zalezli a tiše se tam styděli, ohrožuje jejich nezadatelné lidské právo na svobodné vyjadřování (veřejné sypání si popele na hlavu jim stejně nikdo neuvěří).

Tady jde o ten obdivuhodně skandální dvojí metr.

V případě Lovašova rozhovoru s bývalým posledním náčelníkem StB (a snad už také jen bývalým generálem) Lorencem to začíná hned předmluvou. Tu sepsal Mgr. Michal Macháček, PhD, a jestli za to vzal třeba jediný halíř, měl by ty peníze vrátit. Nejde o nic lepšího než o jakési shrnutí kádrových posudků Alojze Lorence: tehdy vystudoval tohle, támhle byl povýšen takhle. Ale nikde nenajdete, co všechno se dělo mezi tím vším. Koho potopil tak, koho zničil jinak. Mgr. Macháčkovi, PhD uniklo, že se nepovyšovalo (dodnes nepovyšuje) jen tak, mně nic - tobě nic (viz německé: mir nix - dir nix).

Alojz Lorenc, který unikl (poměrně a zbytečně mírnému) rozsudku českého vojenského soudu přestěhováním na Slovensko, říká Lovašovi nejrůznější úvahy a posudky, ba bezmála filosofuje o současnosti i budoucnosti. Pokud jde o minulost, tedy o dějiny, jichž byl účasten, jeho sdělení by neměla dějepiscům sloužit za nejspolehlivější zdroj. Jako názor na tehdejší události, dejme tomu. Ale ne jako nástroj pro učebnice dějepisu.

Jedna z nejsenzačnějších hypotéz o poválečných osudech Gestapo Müllera tvrdí, že buď měl něco do činění se sovětskou rozvědkou ještě dávno před tím, než se stal Gestapo Müllerem, nebo že se s ní nějak dohodl po svém dopadení, ale v každém případě že prý další léta svého života, snad až do úmrtí stářím, trávil (a strávil) v jejích službách v Moskvě.

Odpovídalo by to názoru, že každý stát přece potřebuje policisty, a Gestapo Müller přece byl policista. Ostatně, podobným způsobem se hájil i Adolf Eichmann.

Představa, že by třeba ten Gestapo Müller ještě před zahájením norimberských procesů mohl získat nesporně zajímavě placené místo bezpečnostního poradce tuhle, a odborného poradce támhle, zní neuvěřitelně. Taková místa získával Alojz Lorenc v podnicích, které měly (neznámo jak) na to, aby si mohly naprosto nestydatě najímat lidi ukuté ze zvláštní hmoty (tak to o sobě přece říkali samotní komunisté, a pan Rudolf Hrušínský, ano, TEN Rudolf Hrušínský, ne žádný z jeho potomků, o tom podle vzpomínek režiséra Jiřího Menzela říkal, že ví z které).

Jistě, křesťanská víra poučuje, že když dostanu facku, mám nastavit i druhou tvář. Tady bratr Šavel potvrzuje, že je dokonalým křesťanem. Jeho současný papež dělá totéž a jeho církev tento přístup vede k rozkolu.

K čemu povede, že společnost stále častěji a mlčky přijímá dvojí metr ve zcela nekritickém zveřejňování názorů zločinců, to si přeberte sami.

Zločinců, kteří by měli za sve zločiny pykat, a ne na nich vydělávat tučné honoráře.

Tohle nedopadne dobře.