Při nastupování do tramvaje můžete být okradeni od profesionálů. Shodou okolností mne zde ochránilo mé vlastní slušné jednání. Byla to samozřejmě výjimka, ale snad to stojí za sdělení.

Jsem poměrně dobře seznámen s praktikami na nástupišti do tramvaje před brněnským hlavním nádražím. Už jsem tam mnohé viděl, dříve byla na tomto místě okradena moje dcera o zlatý řetízek (byl jí utržen z krku násilím) a někde jinde přišla manželka o peněženku ze své kabelky. Svou větší kabelu s dlouhýma ušima nosím přehozenou přes rameno, ale kapsičkou se zipem vždy oproti tělu. Následkem čtení ve vlaku jsem byl tentokrát hluboce zamyšlen, a tak jsem nechal kapsičku s peněženkou na vnější, viditelné straně. Přitom jsem zapomněl na dobrou radu někdejšího brněnského siláka Franty Kocourka.

Krádež má standardizovaný postup. Na poslední chvíli k tramvaji přiběhne skupina mladých lidí. Dva až tři mladíci stojí v pozadí jako zeď a před nimi se při nastupování do tramvaje na vás natlačí slečna. Cítil jsem její tlak, i když jsem již označoval lístek v tramvaji. Domníval jsem se, že jen velmi pospíchá si sednout. Abych neblokoval provoz, přehodil jsem druhou rukou kabelu ze zad na své břicho a řekl jsem: „Promiňte“. Od zmíněné slečny se ozvalo „To nic“. Proběhla kolem mých zad a po ní další tři mladíci. Kupodivu si ale nesedli, nýbrž jinými dveřmi ještě před rozjetím tramvaje spěšně vystoupili na nástupiště. Na kraji toho nástupiště stáli sice dva strážníci, ale zřejmě by specializovaná skupina černovlasých mladíků ztratila produktivitu svojí práce zbytečným přejížděním o zastávku dál a vracením se zpět.

Posadil jsem se a jiný mladý muž mi přitlačil svůj ksicht až na moji tvář. Nejprve jsem se lekl, že se snad o mne zajímá muž s odlišnou sexuální orientací. Místo toho mi ale muž rychle pošeptal do ucha: „Zkontrolujte si ihned obsah kabely. Máte tam vše? Viděl jsem, jak vám ta slečna otevírala zip a strkala dovnitř ruku.“ Zip, který se ztuha otevírá, byl skutečně otevřen, ale peněženka s obsahem 1950 Kč a občanským průkazem byla stále ještě na místě. Jak se to stalo? Tím, že jsem nechtěl v tramvaji blokovat průchod svojí kabelou a přehodil si ji na břicho, nestačila slečna dokonat krádež. Slušnost se mi tentokrát výjimečně vyplatila.

Mladý muž by byl ochoten dosvědčit co viděl, ale i tak by to nestačilo k usvědčení pachatele. V tramvaji bezpečnostní kamery nesnímají (bohužel) a vy musíte dokázat, že ta zlodějova ruka ve vaší kapse či kabeli skutečně byla. Vzhledem k tomu, že skupina černovlasých mladíků se evidentně snaží pracovat s vysokou produktivitou, snad by je stačilo chytit při další krádeži. K tomu by ovšem bylo potřeba několika dobrovolníků, kteří by nastavili svoji kabelu asi tak, jak jsem to učinil já. A pak je tady už jen technický problém: jak zařídit, aby se ta cizí ruka buď z kabely ven již nedostala, nebo tam byla dostatečně průkazně označena, aby důkazní řízení krádeže mohlo probíhat opačným směrem, tj. proč tam ta ruka byla.

Kdyby snad česká policie měla zájem tento druh krádeže potírat, rád jí dám několik technických návrhů. Samozřejmě, že i standardní technologie jako instalace kamer u dveří uvnitř tramvaje by věci napomohla. Napadlo mne, že když už se policii nedaří vracet ty velké ukradené peníze, možná by se mohla postarat alespoň o ty malé a získat tím sympatie veřejnosti. Otázka je ale, co pak? Na tento druh kriminality by se určitě nevztahoval zákon „Třikrát a dost“. Jako levnější řešení proto doporučuji vyvěsit na brněnském nástupišti velké varovné plakáty s fotkou siláka Franty Kocourka a nápisem „FURT VE STŘEHU“.