Je příroda náš trvalý nepřítel? Je současná tektonická katastrofa Japonska mementem i pro celý další svět, zřetelným důkazem pro správnost chování antijaderných aktivistů? Máme zavřít Temelín, dříve než jeho radiace s konečnou platností vyřeší spory o šumavském kůrovci? Nebo si cynicky říci „co tě nezabije, to tě posílí“ a onu nechtěnou živelnou prověrku japonských jaderných elektráren pojmout jako extremní vědecký pokus? A vytěžit z něj co možná nejvíc podkladů nikoliv k zamítnutí jaderné energie, ale k snížení rizik jejího využití?

Ta úzká kartička patří mezi moje opakovaně používané vědecké suvenýry. Netuším, kolik Čechů podobnou vlastní. Je to vlastně vstupenka opravňující svého vlastníka k jednorázovému vstupu do „zóny Pripjať“, tedy černobylského rajónu. Vydána 13. října 1990, čtyři roky po explozi, pro zhruba dvacítku účastníků biotechnologického kongresu v Kyjevě. „Avantjuristů“, nevážících si svého zdraví natolik, aby si odřekli unikátní možnost vidět alespoň některé biologické důsledky onoho neplánovaného, obřího experimentu z oblasti mutační genetiky.

Ne, dvouhlavá telata jsme neviděli. Zvířata v kožešinových farmách vypadala zcela normálně, právě tak jako zelenina pro Kyjev ve sklenících vytápěných párou ze dvou stále ještě funkčních bloků. Zelenina byla údajně nekontaminovaná. Ne tak norci a stříbrné lišky, stále ještě krmení hlavně radioaktivními rybami z pripjatské přehrady. Nu co, Geigerovy počítače spolehlivě měřily radioaktivitu kožek – ty nadnormové šly jen na vnitřní trh. Maso utracených zvířat se opětovně zkrmovalo.

Svoje foto od samotného sarkofágu za zády nemám. „Fotopljonka k sožaleniju zčornala,“ napsal mi smutně můj kyjevský kolega…

Jistě, horor – ale za něj mohla politicko-kulturní úroveň místních úřadů a informační nedotčenost „lidových mas“. Nikoliv jaderná energie sama o sobě.

I samotné přírodě to bylo jedno. Kilometrový pás spálených borovic dál značil cestu primárního mraku. Z ozářených semen rostly exotické patvary, neschopné rozlišit „nahoře/dole“. Ráj pro odvážné bonzaisty. Ale jinak pohoda. Náletové dřeviny na balkonech paneláků, mezi kolotoči a houpačkami zábavního parku. Zajíci, ptactvo, srnčí zvěř na periferii sídlišť.

A lidé jako nechtěně pokusní králíci? Ať se nám to líbí nebo ne, i paní inženýrka Drábová jistě potvrdí, že průkazných fatálních důsledků tragedie, tedy nádorových onemocnění v populaci vystavené „jen“ samotnému radioaktivnímu spadu , bylo neuvěřitelně málo.

Čtvrtstoletí poté sledujeme další heroický boj člověka s přírodní katastrofou, v níž je zapletena i jaderná energetika. Japoncům nemůžeme vyčítat černobylskou hloupost – leda odvahu, s níž si riskli postavit jaderné bloky na „rizikových“ místech. A dokázali je vcelku slušně pojistit proti Héfaistovi, ne však proti Poseidonovi. Co bude dál, pokud se přece jen palivové články roztaví? Neobyvatelné území pro příštích mnoho a mnoho let. Snad jen v okruhu dvaceti kilometrů, možná více. Málo pro velké a řídce obydlené státy, drtivě mnoho pro Japonce. Má to však být důvod k tomu, aby zrušili i další svoje jaderné elektrárny? Či dokonce mají uposlechnout rady politického extremisty Žirinovského a přestěhovat se na Sibiř?

A co svět? Má rozumně obdivovat japonskou statečnost, disciplinu , umanutost, skvělou architekturu, která vydržela tenhle úder „matičky přírody„? Nebo převládne hlas sýčků, kladoucích Fukušimu na váhy vychylující se ke konci jaderné energetiky? Špatné odkouření prunéřovské elektrárny přece ohrozilo zdraví lidí či globální tepelný režim až někde v Indii. Není zřejmé, že japonská časovaná radioaktivní bomba hrozí i celé světové či aspoň evropské lidské populaci?

Evropa nadto v současnosti skousává další hořkou realitu. Na jedné straně si přiznala nereálnost plánu vytvořit na svém území „multikulturní společnost“ s výrazným podílem islámských etnik. Na druhé straně právě ono „jasmínové jaro arabského světa“ hrozí, pokolikáté už, rozsáhlým exodem převážně islámských uprchlíků právě do Evropy. A co pak? Jak je, resp. sebe spolu s nimi, uživí, jak jim zajistí přijatelnou ekonomickou úroveň?

Již teď se při svých přednáškách na téma „světový hlad, podvýživa, chudoba a moderní zemědělství„ opakovaně setkávám s argumentem potřeby regulace porodnosti, ba dokonce omezení péče o nově narozené děti. S tím, že takové jistě neetické projekty mohou být demograficky účinné jen tehdy, budou-li zaměřeny právě na ony překotně rostoucí lidské subpopulace …

Dobře, omezíme výrobu energie z jádra. Omezíme používání fosilních paliv. Omezíme ale také výrobu a používání aut na polovinu, desetinu? Bylo by to fajn, statisticky jsou to přece zdaleka největší světoví zabiječi, kam se hrabe Černobyl…. Jenže zabíjejí pořád, smrdí pořád - tož jsme si zvykli. Tedy aspoň naprostá většina z nás.

Omezíme v důsledku toho energetického šetření současnou životní úroveň Evropy na polovinu? Připouštějí si to vůbec ony nadšené davy protijaderně protestujících v Německu, Francii? Nebo opravdu předpokládají, že celé přinejmenším evropské hospodářství dál pojede na nějaké ekobaterky vyráběné někde v pustinách centrální Austrálie? Ale tam vlastně také nemusí být ekologicky bezpečno, nejen kvůli blízkosti Ohnivého kruhu, že – viz můj poslední blog o Toowoombě.

V úterním vydání LN jsem si se zájmem a sympatiemi přečetl sloupek k výroku současného ředitele NP Šumava, Ing. Stráského. Větu, možná vytrženou ze souvislosti, že „….příroda je naším nepřítelem…“, bych akceptoval jen zčásti. V prvé řadě soudím, že my sami jsme součástí přírody, ať již jakkoli právě člověkem různě ovlivňované. Samozřejmě, často jsme i sami sobě nepřítelem. Hlavně se však domnívám, že sám pojem „nepřítel“ je čistě lidská, účelová konstrukce. Tak jako pojmy plevel, škůdce atd. V oné „přírodě“ jsme prostě někde součástí potravního či metabolického řetězce. A nějaké přátelství či nepřátelství k lidskému rodu může být této přírodě zhola ukradené. Připusťme si, že se dál pereme o život – i mezi sebou. Jistě, omezuje nás kulturní tradice, „mravní zákon v nás“ atp. Přírodu ale do toho tahejme jen jako původce našich různých instinktů a zkušeností. Ale majíce navíc proti mnoha jiným živočichům poměrně sofistikovanou inteligenci, mohli, ba měli bychom ji přednostně používat ve svých klíčových rozhodováních.

Takže – klobouk dolů před Japonci i jejich jadernou energetikou. Držme jim palce a vezměme si poučení. To racionální, logické, ve svých souvislostech co nejvíc „správné“. Ano, jaderná energie je a bude riziková. Přesto soudím, že pro svět nezbytná.

Převzato z blogu Opatrny.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora