aneb Snídaně v konzervě

Dánská potravinářská společnost Tulip Food Company dodává na český trh lančmít s drůbežími zbytky, zatímco Němcům nabízí za poloviční cenu totožný produkt z vepřového masa.

Myslím, že ve vztahu k podřadnému a předraženému lančmítu z Dánska lze zaujmout trojí postoj.

Zaprvé se s otřesným nálezem Vysoké školy chemicko-technologické můžeme smířit. To ovšem předpokládá, že budeme nadále považovat svůj žaludek za nádrž, do které lze napustit cokoli, hlavně když bude plná.

Zadruhé se můžeme přestěhovat do Dánska za lepším lančmítem. Určitě nám nikdo nebude mít za zlé, když naskočíme na právě probíhající celosvětovou vlnu ekonomické migrace a přestěhujeme se tam, kde se mají všichni dobře a nikdo si nezávidí.

A za třetí můžeme zůstat doma a změnit svoje stravovací návyky. Průmyslově vyráběný lančmít balený do plechových krabiček samozřejmě vůbec nepotřebujeme. Něco takového mohli ocenit vojáci v zákopech 1. světové války, protože neměli padesát metrů za zády supermarket s víceméně čerstvými potravinami, jako máme my.

Změna stravovacích návyků ovšem předpokládá poměrně radikální změnu myšlení, tedy ochotu začít se řídit tím, co nám radí mozek jako řídící orgán, nikoli cenovky na zboží. Přestat milovat plný talíř průmyslově vyrobených potravin a začít poznávat chutě, tvary a barvy skutečného jídla, které někde vyrostlo a které někdo vypěstoval.

Když byl u nás na návštěvě chlapík z Německa, jeho nejoblíbenějším výrazem bylo slovo „Disziplin“. Chtěli jsme, aby se cítil jako doma, a tak jsme Früstück přípravili tak, aby měl na výběr. A on si v klidu a disciplinovaně vybíral, protože věděl, že na stole je dost jídla pro všechny.

Náš problém je, že více než pětadvacet let po revoluci ještě stále vidíme svět jako místo akutního nedostatku, takže se snažíme rychle urvat, co se dá, protože brzy nic nebude.

Ale co když podléháme zbytečné hysterii a náš svět je místem hojnosti, kde může každý najít to, co potřebuje?