Tak prý jsme zdražili byty vlastním dětem, tvrdí sociolog a ekonom Martin Lux, který se v Sociologickém ústavu Akademie věd již mnoho let věnuje problematice bydlení (LN 7.6.: Zdražili jsme byty vlastním dětem). Nevím, kdo ze čtenářů má dojem, že tak učinil. Názory mohou být nejrůznější, ale v době, kdy se připravuje další zákon o sociálním bydlení, aniž by bylo zcela přesně známo, co vlastně by takový zákon měl vyřešit, je třeba říci zcela otevřeně: fráze nám prostě nepomohou!

A těch je v tomto rozhovoru celá řada. Tak je prý důležité, „aby nový zákon o sociálním bydlení obsahoval povinnost obcí řešit situaci svých občanů ve vážném bytové nouzi“. Fráze, která se zde opakuje již mnoho let! Ale jaké vlastně „své občany“ obce mají? Kdo je „občanem obce“? Není to tak, že občanem obce se podle našich zákonů stane prostě každý, kdo se tam včera přehlásil k trvalému pobytu, aniž by obce měly jakoukoliv možnost se k tomu jakkoliv vyjádřit? A jak se za této právní situace má obec starat o „své“ občany?

Pokud nedokážeme rozlišit občany obce od výhody hledajících „přišlíků“, nelze o takové povinnosti obcí spravedlivě hovořit. A pokud by i nový zákon takovou povinnost obcím uložil – předtím než bude novelizován zákon o evidenci obyvatel – dopadne to s ním stejně jako s tím předchozím: příčetní představitelé obcí jej odmítnou!

K tomu, aby se ceny bydlení snížily, by prý napomohla „bytová výstavba“. Proč by tomu tak mělo být? Naším problémem přece není nedostatek bytů, ale jejich vysoké ceny. Pokud v nově postavených bytech budou jejich vlastníci (a to i obce) požadovat stejně vysoké nájemné jako dnes, nikomu nebude pomoženo.

Martin Lux má pravdu v tom, že pokud jde o nájem, „uzavírají se příliš krátkodobé smlouvy“. Majitelé tak prý činí proto, aby zabránili dlouhodobým smlouvám, protože vystěhování v případě výpovědi trvá příliš dlouho. To je ovšem jen půl pravdy: pokud by takové nebezpečí hrozilo, stačilo by přece doplnit nájemní smlouvu tak, že pokud nájemce dodržuje všechny podmínky nájmu, má právo na automatické prodlužování nájemní smlouvy.

Naše bytové právo je v novém občanském zákoníku upraveno na velmi dobré evropské úrovni. Ale nájemní smlouvy na dobu určitou mění byty v hotelové ubytování, ať to nazýváme Airbnb, nebo „ochranou před neplatiči“. A zkuste se dovolat svých zákonných práv, když máte uzavřenu nájemní smlouvu na dobu 6 měsíců!

Mnoho občanů prý čelí „tržnímu selhání“. Co vlastně tato módní fráze znamená?

Znamená to nejspíš, že občan nemůže za bydlení zaplatit tolik, kolik je na něm majitelem bytu požadováno. Ale lze z takového „selhání“ obvinit toho, kdo celý život poctivě pracoval a výše důchodu mu neumožňuje zaplatit si přiměřené bydlení? Nebo dokonce stále poctivě pracuje, ale výše jeho mzdy mu neumožňuje opatřit si bydlení? Lze toto nazvat selháním občanů? Nebo zde selhává něco úplně jiného?

Martin Lux navrhuje tento problém řešit „kontrolou a vhodnějším nastavením“(?), a zejména „zákonem o sociálním bydlení, aby obchodníci s chudobou přišli o své zákazníky“.

Problém těchto „zákazníků“ je u nás podstatně deformován politickou korektností, která nám brání pojmenovat problémy, které v bydlení nyní máme. Komu má stát (nebo obce) skutečně pomáhat? Rozpaky kolem tohoto problému se ukazují zcela zřetelně v případě tzv. ubytoven.

Ty se již „obchodníkům s chudobou“ přestávají vyplácet, a tak je postupně zavírají. Ale přesto, že u nás bohužel nemáme systém, který by tomu, kdo přijde o bydlení, opatřil bydlení nové, jako by tomu u obyvatel ubytoven bylo jinak. Mediální ohlas nad otázkou „kam se přestěhují“ je značný. Ale chudí lidé, kteří potřebují naši pomoc, přece nebydlí jen v ubytovnách – a v jiných případech jsem žádnou zvláštní mediální pozornost nezaznamenal…

Nedošla u nás situace již tak daleko, že nepotřebujeme zákon jen o sociálním bydlení, ale obecné zákony o bydlení, které běžným občanům zajistí způsob, jak se dostat se k přiměřenému bydlení? A zajistí tedy sociální právo na bydlení, k jehož respektování je Česká republika vázána – jak ostatně potvrdil i Ústavní soud – mnoha mezinárodními dohodami?

Převzato z blogu autora s jeho souhlasem

Autor je zástupce ombudsmanky