Podle sporů a diskusí v médiích by člověk řekl, že s námi všemi zmítá jakýsi velký politický boj a že nic kolem jiného není. Což nám někdy způsobuje, že nevidíme mnohé dobré a pozitivní, byť jde o pouhé detaily. Ale i ty činí život krásným a pěkným. Jsou mezi námi tisíce lidí, kteří žijí kvalitním životem a obohacují tak i nás ostatní.

V České republice je podle dostupných statistik pouze 29 lidí, kteří jsou nositeli příjmení Lenomar. Devatenáct jich žije na Moravě a jejich věkový průměr je 36 let. V dávné minulosti se pravděpodobně na Moravu zatoulal nějaký francouzský voják Lenomar a již zde zůstal. Musel to být tvrdý a houževnatý muž. Tedy jestli byl předkem Františka Lenomara z Prostřední Bečvy. Tomu je šedesát čtyři let a to, co prožil, by stačilo na deset životů.

František Lenomar se usmívá a tvrdí, že je spokojený. Postavil dům, zasadil plno stromů, má čtyři děti a sedm vnuků a vnuček. Všichni jsou velice nadaní. Oči se mu rozzáří, když o nich s hrdostí v hlase mluví. „Simonek, Magdalenka, Marianka, Alešek....“ Sportují, hrají na různé hudební nástroje, jsou úspěšní v mnoha soutěžích. Mají být po kom. František sám od dětství sportoval, jinak to na Bečvách nechodí. Bruslil, lyžoval a hrál fotbal za Dolní Bečvu.

Je mimo jiné také úspěšným řezbářem. První dřevěný obraz „vyrobil“ v roce 1993 s vypůjčenými dláty. Od té doby vytesal bezpočet betlémů, liturgických obrazů a postav. Nyní se hlavně specializuje na nejrůznější dřevěné figurky. Však se přesvědčte na snímcích.

František se odjakživa musel spolehnout především sám na sebe a později pochopitelně na rodinu. Má skvělou ženu, která svého času pochopila, že se již jako mladík upsal hornictví. Fáral na Dole Fučík, později pak již jako směnový předák razičského kolektivu na Dole Paskov. První varování přišlo, když nevydržel strop v raženém překopu a mezi zasypanými se ocitl i František. Přežil a brzy se vrátil opět do práce. Raziči a hlubiči v dolech vstupují jako první na místa, kam předtím nevstoupila lidská noha. Proto je jejich práce velice riskantní, neboť s přírodou je boj složitý. Nerada vydává své poklady, avšak na druhé straně havíři jsou většinou lidé, kteří si umí poradit za každé situace.

Havíři sjíždějí na jednotlivá patra šachet pomocí klecí, které jsou zavěšeny na laně velkého těžního stroje a jejich pohyb v šachtě je usměrňován pomocí vodítek – jsou to dřevěné trámy z nejkvalitnějšího dřeva, jimiž je vybavena každá šachta. Klece mají celkem 4 oddělení nad sebou, když v každém jezdí dolů a nahoru většinou patnáct havířů. Jednoho červencového dne, přesněji 27. července 1985, se při fárání mužstva - z důvodů těžko pochopitelných - odloupla na dřevěném vodítku velká tříska, která se vzpříčila a pronikla do oddělení důlní klece.

Nikomu se nic nestalo, pouze ta tříska doslova prošpikovala jednoho z havířů. Úraz, který nemá v historii hornictví obdoby. Ten havíř se jmenoval František Lenomar. Teprve nyní vám ho mohu ukázat na snímku, který jsem pořídil předposlední lednovou neděli toho roku v kavárně Apartmánového domu Lara v Čeladné, v níž jsme se s Františkem sešli. O rozhovor s ním mě požádala redakce místního podnikového časopisu Čeladenská fontána.

Sešli, to říkám špatně. On totiž přijel na vozíku, pomocí něhož se od doby onoho úrazu na tomto světě pohybuje. Přes třicet let. Vozík je vidět i na snímku.

Přinesl mi ukázat vzorky toho, jak vznikají jeho figurky. Ta nejvyšší je pouze lehce započatá a ta nejnižší je již hotová. Těžký úraz změnil Františkovi život. Musel se naučit žít v jiné pozici. Prožil si své při rehabilitacích – i když v Beskydském rehabilitačním centru v Čeladné byl poprvé a nemohl si pobyt zde vynachválit. Označil ho za fantastický. Podívejte se na snímek, na kterém se František Lenomar velice svádivě směje.

Na dveřích svého dočasného domova v Léčebném domě doktora Storcha měl upevněn arch papíru s nápisem „Vstup bez úsměvu zakázán“. Když jsme se před kavárnou Lara loučili, vyjížděl František mírný vršík směrem k budově Lázní. Normálně by to nebyl problém, jenže ten večer napadla spousta sněhu. Nebyl jsem sám, přispěchali i kolemjdoucí, kteří mu chtěli do kopce pomoci. Děkoval a odmítal s tím, že má velice kvalitní pneumatiky. A vyjel to sám. To není furiantství. To je životní postoj.

V Beskydském rehabilitačním centru v Čeladné vlévají častokrát mnoha potřebným nové naděje do srdcí, do myslí i do těl. Pouze u Františka tomu bylo jinak. To, co dostával v rámci rehabilitace a lékařské péče od všech, s nimiž přišel do styku, vracel ještě víc než plnou měrou. Jak? Svým nezdolným optimismem a vírou v lidi. Bylo ho všude plno a mezi pacienty se nenašel nikdo, kdo by v jeho přítomnosti nepookřál, přinejmenším na duchu. Neuvěřitelně šťastný člověk, ten František Lenomar. A frajer. Nerad se rouhám, ale člověka napadne, že si ten vozík pořídil pouze proto, aby si nemusel čistit boty. (Ještě se divíte, že jsem ho touto poslední větou rozesmál?)