Třebaže na někoho může působit líbivě, stojí Janečkův apel na demagogických základech. Před listopadem 1989 jsem stihl být členem pionýra i Socialistického svazu mládeže a pokaždé ryze formálně: nevyvíjel jsem v nich žádnou činnost a fakt svého členství jsem si připomínal výhradně jednou do roka, když mi do mé legitimace s názvem příslušné organizace dal kdosi ve škole štempl. Takový byl v husákovských dobách řídící politický princip: od řadového občana režim aktivní podporu nevyžadoval a úplně se spokojil s tím, vyjadřoval-li mu svou poslušnost symbolicky – členstvím v nějaké té masové společenské organizaci, jímž se psychologicky zařadil do fronty „budovatelů socialismu“.
Čím vyšší ambice člověk tehdy měl, tím dál musel posouvat svou formální angažovanost. Lidové milice, tato „pěst pracujícího lidu“, která se v únoru 1948 aktivně podílela na komunistickém puči, byla po roce 1969 k vidění jen v prvomájových průvodech; s formálně organizovaným panem Lambertem zůstávala na stráži.
A že nemáme uplatňovat princip kolektivní viny? Právě tak zněl v době vzniku lustračního zákona hlavní argument jeho odpůrců. Otázka zní: Můžeme na bývalé agenty StB nebo členy Lidových milicí aplikovat princip kolektivní viny? Lustrační zákon odpověděl, že v jisté, přesně zákonem vymezené oblasti ano.