Ať zvítězí spravedlnost, i kdyby měl zahynout svět!

Tak praví latinské přísloví. V našich dějinách je hlásal při své cestě za mocí například Habsburk Ferdinand I., který se z jednoho z habsburských dětí stal nejprve vévodou rakouským, pak králem maďarským a českým a nakonec císařem římským.

U nás se, jak se zdá, toto heslo stalo velice oblíbeným. U intelektuálů, u novinářů, ale i u "lidu obecného", abychom použili vyjádření z doby Ferdinanda I. Je nutno potrestat všechny, kdo se něčím provinili. Tedy možná, že se provinili, my to tedy nevíme jistě, zda se provinili, ale my to tak cítíme.

Přesně podle úvahy ze Švejka, jak tomu pánovi v Budějicích ukradli kabát, případně on někomu v Budějicích ukradl kabát, "no v každým případě je na tom chlapovi něco podezřelýho!"

Protože kdo by si troufl oslyšet "vox populi, vox Dei", tedy "hlas lidu, hlas Boží", a zabýval se nějakými podobnostmi. Při cestě za spravedlností. Je sice pravda že ani ta spravedlnost není dokonalá, ale my ji chceme. A to hned.

Tak se i stalo. Nevěrník Nečas a jeho sekretářka, co poroučela generálům, byli ve jménu spravedlnosti odstraněni a pak hned přišla vláda úřednická a skončil parlament a budou volby a v nich se objevily všelijaké slepence a sdružení. Staré strany, které sice klopotně a mnohdy i všelijak podivně vedly tento stát, jsou v podstatě mimo hru. Spravedlnost zvítězila.

A jako na zavolanou se objevila další spravedlnost, po které již téměř všichni volali. Pryč se zloději z naší ekonomiky! Švýcarský soud pak označil první skupinu zločinců, co dlouho unikali spravedlnosti. A už se veřejně mluví o tom, že bude další a další spravedlnost vítězit nad "tyrany a zrádci všemi", pardon nad zloději, co nás všechny okrádají.

Pak ovšem dojde k tomu, k čemu došlo v politice vždycky. Volný prostor ihned obsadí jiní. Aristoteles tvrdil, že příroda nesnáší prázdnotu, a v tomto případě se jeho tvrzení ukazuje relevantní. Budeme-li "čistit" ekonomiku a politiku, aniž bychom věděli, kdo anebo co ty "vyčistěné" nahradí, můžeme se dočkat neblahých konců. Navíc budeme-li postupovat jako švýcarská prokuratura, která podle laboratorních měřítek teoretické demokracie, jež není bezchybná ani u nich, posuzuje revoluční dobu, kdy se z komunistického "nestátu" stával stát, zničíme nejen hříšníky, ale i sami sebe. Ty často řekněme "netradičně" získané majetky zajišťují značnou část našeho hrubého domácího produktu, jsou to veliké firmy zaměstnávající tisíce lidí, tvoří ne nepodstatnou část ekonomiky státu a najednou….. najednou co?

Vyvoláme hon na viníky bez ohledu na následky? Vytvoříme situaci, kdy bez obav ze slepě uplatňované, často "takzvané spravedlnosti" poškodíme vlastní ekonomiku, jako jsme už poškodili demokratický systém? A jen tak mimochodem, když potrestáme, jistě že "spravedlivě", všechny privatizátory, komu pak připadnou ty majetky a také ekonomická a politická moc? A komu by patřila naše ekonomika, kdyby nebyli žádní "podezřelí privatizátoři"? Rusům? Indům? Němcům? Arabům? Tedy tomu, kdo měl v devadesátých letech dost peněz, zatímco my neměli žádné? O tom dav nepřemýšlí. Ten chce "krev".

Dostali jsme se do doby, kdy jsme od vlády absolutistických vládců a diktátorů přešli do vlády davů. Jak píše v knize Psychologie davů Gustav le Bon: "Duše davů a nikoliv již rozhodnutí panovníků určují osudy národů."

Dnes, v době internetu a veřejných medií je dav rozptýlen, manipulátoři však s ním manipulují jako kdysi. Ale jejich souhrn, tedy lidé spojení anebo zmanipulovaní jednou myšlenkou, tvoří mocnou, i když krátce trvající kolektivní duši. Řádící a rozhodující ve volbách, kdy davová psychóza přehluší rozum. Jako v roce 1933 v Německu. Obecné příznaky rychlého vzrůstání moci davů vidíme dnes u všech národů, ať se jedná o různá hnutí na Západě anebo v muslimských státech.

Pozoruji-li mediální a politické kampaně, které ovlivňují v posledních dvou letech naši republiku, tak se obávám, abychom se nedostali do stavu, který le Bon charakterizuje jako nutnost se s rezignací podrobit vládě davů, poněvadž neprozíravé ruce prolomily postupně všechny hráze, které by je byly mohly zadržet.

To, co se děje, je právě to prolomení hrází. Které může poškodit, ne-li zničit nejen naši demokracii, ale i naši ekonomiku. Autoritativní stát je vždy státem chudým. Z toho neexistuje výjimka. A právě po tom dnes volají davy u televize a na sítích. Bylo by dobré, aby si ti, co tak prosazují nemilosrdné skoncování se špatnostmi a zavedení "spravedlnosti", přečetli něco o jistém Robespierrovi - kdo to byl, co hlásal a jak dopadl.

Dáme-li davu pocit vítězství, je potřeba nezapomenout, že dav není jen popudlivý a proměnlivý, ale i smrtelně nebezpečný. A že toto stále se stupňující volání po vládě pevné ruky a "spravedlnosti" není dílem rozumu, ale davové psychózy.