V České republice nyní poměrně rozkvétá žánr, jenž by se dal nazvat jako antiimigrační či xenofobní politická píseň. Kauza Ortelu na Zlatém slavíku, tedy ortelu s velkým O, konkrétně zpěváka Tomáše Ortela a stejnojmenné kapely, kteří letos v anketě opět zabodovali, tudíž tvoří součást širšího fenoménu.

Pokud jde o samotného Ortela a jeho skupinu, stejně jako loni se stalo předmětem sporu, zda interpret s xenofobními až rasistickými postoji a texty může účinkovat na slavnostním galavečeru.

Pořadatelé, patrně ctící zásadu demokratičnosti ankety, Ortel připustili, skupina se jim však odvděčila košilemi vyzdobenými nacistickou symbolikou: umrlčí lebkou se zkříženými hnáty, „vlastenecky“ ozdobenou českým lvem – což prý ze symbolu smývá jeho nacistický původ.

Romského hudebníka Radka Bangu, jenž na protest proti jeho přítomnosti opustil sál, označil Tomáš Ortel v Parlamentních listech za „velkohubého“ a vyjádřil též mínění, že jeho tvorba a poslání jaksi předběhly dobu a budou pochopeny později.

Zlatý slavík je možná léta skomírající anketa s malou vypovídací hodnotou, avšak na českých pódiích a hlavně na českém internetu probíhal po celý letošní rok jakýsi festival hudební xenofobie.

Přehlédnout určitě nešla Olivie Žižková a její song „Evropo dýchej“, kde mimo jiné zpívá: „Jak k tomu došlo, že už jich tolik prošlo, z krásný Paříže jsou v dálce vidět kříže. Pojďme to zvrátit, ta zvěř se musí vrátit, díky Merkelový, ta ukázala svý.“ Olivie Žižková se nenechala zdrcující kritikou umělecké i obsahové úrovně songu odradit a v podobně laděné tvorbě pokračuje. Politicky se pak angažovala na mítincích KSČM.

Jaromír Nohavica: „Arab mi šahá na babu“

To její mladší kolegyně Dominika Myslivcová, jež se snažila zaujmout protiimigračním kusem „Změnu, tu my nechcem“, dokonce kandidovala v letošních krajských volbách – za Úsvit v Moravskoslezském kraji.

Ve zmíněné písni sice údajně hovoří „za všechny ženy, co jsou rády vyfintěný, co samy určujou, jak jsou oblečený“, neboli co nechtějí nosit burku či hidžáb, ovšem ve volební aréně Dominika pohořela. Nicméně podobná tvorba, dá-li se tato produkce oním slovem vůbec nazvat, přesto u části společnosti nalézá ohlas.

Olivie i Dominika představují interpretky spíše z okraje hudební scény, jež se tak snaží upoutat pozornost především na sebe. Ovšem i takový Jaromír Nohavica, který si o vlastní popularitu určitě nemusí dělat starosti, letos „obohatil“ svůj repertoár popěvkem: „Arab mi šahá na babu, já mu snad oči vydlabu. Zabiju toho barabu, toho barabu, Alibabu ze Sýrie.“

V médiích se sice rozproudila diskuse, na koho vlastně ostravský bard cílil, jestli na Araby, nebo na xenofoby, leč lze se obávat, že valná část publika píseň přivítala jako kritiku „Merkelový“, která „ukázala svý“.

Bujení antiimigračních či nacionalistických songů i vlna nenávistných reakcí na gesto Radka Bangy bohužel svědčí o pokračujícím rozdělení české společnosti, ba o jejím zhrubnutí, což nevěstí nic dobrého.