Mohl bych zrovna tak napsat: Fenomén Ayaan Hirsí Alí. Nejde mi v tomto článku o Lukáše Lhoťana jako takového, ale o přístup k lidem, kteří opustili islám. Mezi Lukášem Lhoťanem a Ayann Hirsí Alí je velký rozdíl – ona vyrůstala v Somálsku a Keni, on v České republice. Ona opustila islám a stala se ateistkou, Lukáš Lhoťan konvertoval ke křesťanství. Společné je jim pouze to, že poznali islám „zevnitř“, pak ho opustili a teď před ním varují.

A právě pro tato svá varování se stávají terčem kritiky. Ti, kdo kritizují (domnělou) islamofobii, je znevěrohodňují. Viní je ze zaujatosti vůči islámu a naznačují nebo přímo tvrdí, že jejich informace o islámu nejsou pravdivé. Svým způsobem je to pochopitelné: Bojovníkům proti islamofobii tito lidé značně komplikují život, a proto by bylo nejlepší je umlčet nebo odsoudit do pozice zaujatých, a tudíž nerelevantních hlasů. Bojovníci proti islamofobii totiž tvrdí, že islám není nebezpečný, a tito lidé říkají: „Je. Dobře to vím, poznal jsem to zevnitř.“

Jako pastor jsem poznal různé konverze. Znám spoustu bývalých ateistů či agnostiků. Znám také spoustu bývalých katolíků, kteří opustili řady katolické církve a stali se členy některé církve evangelikální. A podobně katoličtí duchovní zpravidla znají nejednoho bývalého evangelíka či baptistu, který se stal římským katolíkem.

Po několika letech duchovní služby jsem si všiml, že bývalí katolíci se dělí do dvou základních podskupin. V jedné z nich jsou lidé, kteří sice vědí, proč přestali být katolíky, nicméně nejsou vůči své bývalé denominaci nijak přehnaně kritičtí a mnohdy ve svém novém společenství berou katolickou církev v ochranu a dokonce vysvětlují různá nedorozumění. V druhé podskupině jsou lidé, kteří naopak před katolickou církví vehementně varují a jimž se jejich nové společenství někdy jeví jako nebezpečně málo kritické vůči katolické církvi. Mnozí, kteří je znají, mají pocit, že katolické církvi neodpustili určité trauma a že jejich postoj svědčí o tom, že katolickou církev vlastně tím správným způsobem neopustili. (Katolíci prominou: Jsem si vědom toho, že leckterý katolík by mohl psát něco podobného v opačném gardu.)

Kdo mě zná, ví, že nejsem bojovníkem proti katolické církvi. Chci ke každému přistupovat věcně, tedy jak k těm, kdo jsou vůči katolické církvi smířliví, tak k těm, kdo jsou vůči ní kritičtí. Pokud si vymýšlejí, je třeba jim to dokázat a volat je k pokání. Pokud drobným nedostatkům přičítají větší váhu, než se sluší, je třeba na to upozornit. Nikomu by ale neprospělo, kdybychom jim dávali najevo, že je nebereme vážně. (A opět doplňuji: Pokud katolík jedná s člověkem, který konvertoval od protestantismu ke katolictví, doporučuji, aby volil stejný přístup.)

Tím chci říci, že nesouhlasím s tím, aby se to, co říká Lukáš Lhoťan (nebo Ayaan Hirsí Alí nebo jiný „odpadlík“ od islámu), předem nebralo vážně. Pokud jsou jeho informace nepravdivé, dokažme mu to! Argumentujme věcně – to, že někdo islám opustil, přece není argument proti němu!

Neodpustím si být trochu osobní: Doufám, že jsem alespoň maličkým dílem přispěl k tomu, aby Lukáš (tehdy ještě Abdulláh) Lhoťan opustil islám, a to tím, že jsem ho bral vážně, když byl ještě muslimem. Poprvé jsem se s ním setkal, když jsem spolu s konzervativci na Jungmannově náměstí pořádal vzpomínkovou akci u příležitosti tuším pátého výročí 11. září. Všiml jsem si, že opodál stojí muž, který si nás natáčí na video. Jméno Abdulláh Lhoťan jsem znal již dříve, ale osobně jsme se neznali. Šel jsem za ním a představili jsme se. Měl jsem obavy, zda si nás nenatáčí za účelem pozdější likvidace, ale zajímal mě jako člověk. Ptal jsem se ho, jak a proč se stal muslimem. Nijak jsem ho „nelanařil“, ale byl jediným muslimem, za něhož jsem se od té chvíle pravidelně modlil. Pak jsme spolu polemizovali na stránkách Evangelického týdeníku. Polemika to byla věcná, nikoli osobní. Nebudu tajit, že jsem se radoval, když jsem se dověděl, že islám opustil. Ano, vím, že je nyní velmi kritický vůči islámu a domnívá se, že nebezpečí islámu stále podceňujeme. Stálo by ovšem za zamyšlení, proč mezi lidmi, kteří opustí islám, nenacházíme onu podskupinu „smířlivých“, kterou najdeme mezi katolíky, kteří byli původně protestanty, nebo evangelíky, kteří byli původně katolíky. Jak to, že u islámu je to jen „buď – anebo“?

Na závěr se pokusím zařadit své myšlenky do širších souvislostí. My Evropané se považujeme za velmi tolerantní, zakládáme se na svobodě slova a racionalitě svých názorů. Nicméně politickému a žurnalistickému mainstreamu nejsou cizí občasné podpásovky, kterých se dopouští vůči těm, kdo se z mainstreamu dobrovolně vyčlenili. Kdo se takto vyčlení, může se dočkat ostrakizace jako zpátečník, fašista, -fob nejrůznějšího druhu. Abych se někam zařadil: Nelíbí se mi Marine le Penová (hlavně pro její sympatie k Putinovi), je mi blízká Alternativa pro Německo, na Pegidu zatím nemám jasný názor. Nelíbí se mi ale, když se jakékoli podobné hnutí nálepkuje, když se neuvádějí jeho argumenty, ale pouze jejich karikatury. Nelíbí se mi, když si jejich vůdcům podsouvá něco, co nikdy neřekli, nebo když se jako hlavní argument vytáhne něco, co řekli či udělali před dvaceti lety.

Rozhodně si nemyslím, že vláda, politické strany či žurnalisté se mají řídit výhradně tím, co si myslí „prostí lidé z ulice“. A už vůbec nejsem příznivcem přímé demokracie. Něco ale asi není v pořádku, když vláda, politické strany či žurnalistický mainstream hovoří úplně jinou řečí než veřejnost. To nedopadá dobře. Nu, uvidíme, jak to bude vypadat ve Švédsku za čtyři roky. (Pokud se mýlím, když čekám velké zisky „Švédských demokratů“, můžete mi to za čtyři roky omlátit o hlavu.)