Nemá smysl veřejně polemizovat s každým publikovaným názorem, se kterým nesouhlasím. Ani by to nebylo časově možné. Jsou jich denně desítky, možná stovky.

Obsah Hoffmanova článku Klausova válka, uveřejněného na www.denik.cz v rubrice Den Ivana Hoffmana, mi ale připadá natolik závažný, že si krátkou polemiku neodpustím.

V úvodu článku pokládá pan Hoffman zásadní otázku:

Je skutečně Evropa ve válce, jak tvrdí Václav Klaus? Anebo je pouze Klaus ve válce s Evropou, kterou ovládli jeho oponenti a nepřátelé, tedy multikulturalisté, lidskoprávníci, feministky, homosexuálové a hlavně političtí korektníci podporující masovou migraci?

A pokračuje spekulací:

Zatímco doma nikdo není prorokem a tedy ani Klaus, za hranicemi mu pozorně naslouchá Alternativa pro Německo. Klaus to sice neříká, ale dost možná považuje program této německé opozice i za alternativu pro Česko.

Nepochybuji o tom, že pan Hoffman denně sleduje domácí i zahraniční zpravodajství. Je proto zarážející, že si nevšiml, co se v Evropě a v širokém okolí kolem ní děje. Že není „pouze Klaus ve válce s Evropou“, ale že je skutečně ve válce prakticky celá Evropa. A především sama se sebou. Zatím sice je ta válka studená nebo jen mírně vlažná, ale v horkou by mohla přerůst, než se nadějeme. A horší je to o to, že je to válka občanská.

A neútočí „jeho oponenti a nepřátelé“. Útočí skuteční „multikulturalisté, lidskoprávníci, feministky, homosexuálové a hlavně političtí korektníci podporující masovou migraci“, jak je pan Hoffman nazývá. Útočí na samou podstatu naší civilizace se všemi jejími atributy. Jsou reální, živí, z masa a kostí. Jsou nebezpeční. Jsou všude mezi námi, „prosakují“ do všech sfér naší společnosti. K tomu mají téměř neomezené prostředky včetně těch sdělovacích. Prostřednictvím výkonné moci a za pomoci různých neziskovek útočí na nejzranitelnější část každé společnosti - na děti a mladé lidi.

Dnešními Klausovými prioritami jsou svoboda, demokracie, tradiční rodina, patriotismus a suverénní národní stát. Jsou to všechno priority legitimní. Klausův domácí problém ovšem je, že ho veřejnost vnímá třídně, totiž jako politika, který hájil práva boháčů a zbohatlíků. Lidovým hrdinou bývá přitom ten, kdo chudým rozdává, co vzal bohatým, píše dále pan Hoffman.

Pravděpodobně si ještě nestačil všimnout, že aby mohl ten „jeho“ lidový hrdina chudým rozdávat to, co bohatým vzal, musí někdo to bohatství vytvořit. A protože mluvíme o současnosti a ne o temném středověku, věřím, že se s panem Hoffmanem shodneme alespoň v tom, že to bohatství vytvářejí především lidé – podnikatelé, průmyslníci, zaměstnavatelé a další, jejichž subjekty vytvářejí hodnoty, dávají lidem práci a platí daně.

Jen bohatá společnost se může důstojně postarat o všechny své potřebné.

Závěrem pan Hoffman konstatuje:

Za Václavem Klausem už se u nás armáda lidí „poměrně klidných, nenásilných, zdvořilých a připravených k diskusi“ nesrotí. Jeho provokativní příspěvky do společenského diskursu jsou ale fajn osvěžení v mainstreamové nudě.

Nevím sice, zda se za Václavem Klausem už u nás armáda lidí nesrotí.

Ale jedno vím téměř jistě.

Smyslem jeho „provokativních příspěvků“ je vytrhnout lidi z letargie a varovat je před reálným nebezpečím ztráty svobody a všech s ní spojených výdobytků v době, kdy to mnozí ještě přes přeplněné regály supermarketů a přes přepážky cestovních kanceláří nevidí.

Rozhodně nejsou „fajn osvěžením“ v mainstreamovém bahně.