V Hradci Králové se konala další z premiér dokumentu Silvie Dymákové Šmejdi. Bio Central zaplněné několika stovkami novinářů a necelou stovkou diváků nabídlo nejen projekci filmu, ale také besedu s tvůrci a některými protagonisty – většina seniorů vystupujících ve filmu je z blízkého okolí Hradce Králové. Beseda byla možná důležitější než film.

Nejprve doporučení: Dokument rozhodně stojí za zhlédnutí. Praktiky prodejců jsou nevybíravé, a kdo to nezažil, nemůže uvěřit, protože dokud to neuvidí, nedokáže si ani představit, že existuje to, čemu by uvěřit měl. Dokument přináší i komentáře psycholožky Romany Mazalové, spoluautorky scénáře. Právě v nich padla důležitá věta: chování lidí, kteří, přestože sami považují zážitek z "předváděcí" akce za nejhorší svého života (a to zažili válku), se příště přihlásí znovu, je závislost. Stejného charakteru, jako závislost na alkoholu nebo (přesnější srovnání) hracích automatech. Jako mnohem důležitější aktivita se v tomto světle jeví osvěta mezi lidmi, na něž praktiky "zájezdů s prezentací" míří. Není pravda, že se to může stát každému seniorovi. (Mladší lidé jsou vyloučeni, a to doslova, samotnými organizátory, takže skutečně mluvíme jen o seniorech.)

V dokumentu je vidět, že jde zpravidla o lidi s nízkým vzděláním a z toho, bohužel, plyne, že s nízkými příjmy a společenským postavením. O to větší zrůdnost je nutit jim předražené šunty na úvěr. Mnohdy jsou to také lidé osamělí – "Jezdím od té doby, co zemřel manžel," je věta, která v dokumentu zazněla hned z několikerých úst. Občas jsou to lidé, kteří, ač žijí ve společnosti svých dětí a vnoučat, přesto jsou sami – "rodina" čeká, až dědek umře, aby mohla rozšířit bydlení; pracovně zaneprázdněné děti na vrcholu kariéry poskytnou babičce relativní blahobyt, ale čas na posezení a popovídání v nabitém diáři najdou jen opravdu, ale opravdu obtížně – to jsou dvě strany téže mince.

Poslední věty předchozího odstavce už ve filmu nezazněly. Padly na besedě po skončení promítání. A tady se dostávám k tomu:

Co ve filmu není?

Hradecká premiéra měla nespornou výhodu v tom, že pražské celebrity provinčního formátu (pro propagaci filmu nezpochybnitelně důležité) si svůj tanec před blesky fotoreportérů Blesku už odbyly na tamější echtpremiéře o den dříve, takže bylo více klidu a času na diskusi s tvůrci a producenty filmu, s ústředním ředitelem ČOI a hlavně s protagonisty dokumentu – oběťmi šmejdů, prodejců šmejdů všeho druhu.

Pokud jde o šmejdy prodávané, není sporu, šmejdy to jsou. Šmejdi prodávající ve filmu vypadají také jednoznačně. Žádná z firem nevyužila nabídky se k filmu vyjádřit, žádný z prodejců před kamerou se svojí obhajobou nevystoupil (všechny akce byly točeny na skrytou kameru bez vědomí prodávajících). Ve filmu je comig-out jednoho řidiče a jednoho delegáta (ten přímo neprodává). Teprve na besedě režisérka popsala, jak se ji nejmenovaná firma snažila koupit, jak se kolem ní dějí ne úplně normální věci. Také se režisérka vrátila k přiznání řidiče, který pro jednu z firem nutících předražené šmejdy pracoval, že tu práci přijal v situaci, kdy jiné zaměstnání najít nemohl a pro vlastní obživu byl ochoten nevidět, co se děje okolo něj. Teď už dobrou práci má, ale kdyby se ocitl znovu v nouzi, bez váhání by se opět vrátil. Ten člověk není šmejd. Protože jej už jednou z těžké ekonomické situace vytáhl jeho pud sebezáchovy, nebrání se stejnému řešení.

Prodejci si údajně přijdou na desítky tisíc až 100 tisíc měsíčně (to ve filmu nezazní) a pro tyto peníze jsou ochotni potlačit své svědomí. Ke sprostému chování k seniorům je nevede jen vidina peněz, podlehli také firemní "kultuře", kterou jim byla vymyta mozkovna na školení. I oni jsou v jistém smyslu obětmi, ačkoli ve filmu tak nevypadají.

Úplně přesně řečeno, jak vypadají, se nedozvíme, protože jejich obličeje jsou, na rozdíl od obličejů seniorů, v dokumentu důsledně rozostřené. Odpověď na první dotaz diskuse, který právě tímto směrem mířil, ukázala, že zamezit těmto praktikám prodejců nebude jednoduché. Právník, který se ve filmu vyjadřuje naprosto jednoznačně o tom, že na záběrech vidí několikeré porušení zákonů, sám poradil rozostřit obličeje, aby se předešlo nebezpečí zablokování distribuce filmu. I ten nejjednoznačnější šmejd se totiž dokáže snadno u soudu domoci předběžného opatření, kterým se projekce filmu zakáže (v zájmu ochrany osobnosti). Na druhou stranu, je spravedlnost bezzubá – natočený materiál policii nestačí k tomu, aby zahájila trestní stíhání (režisérka věří, že se policie opravdu snažila). Jedinou pákou se jeví Česká obchodní inspekce. S novým ústředním koštětem (pardon, chtěl jsem samozřejmě napsat ředitelem) udělila za letošní první čtvrtletí pokuty přes 5 miliónů korun – stejně, jako za celý minulý rok. O vymáhání udělených pokut se však ČOI nestará, neb to není v její kompetenci. Kolik na pokutách firmy skutečně zaplatily? Tato otázka zůstala včera v Centrálu smutně otevřená.

Petice, která se při projekcích filmu podepisuje, se "díky" ministru Kubovi stala bezzubou zbytečností. Ministr průmyslu a obchodu je ten, komu má být adresována, ne ten, kdo ji má podepisovat. Teď už zbývá ji jen odnést k vyřízení na lampárnu. Jen nepoznám, zda je to ze strany pana ministra obyčejná politická imbecilita nebo naopak politická "obratnost" a začátek jeho předvolební kampaně. (Tipoval bych to druhé.) Problém manipulace a lichvy ze strany firem vůči bezbranným lidem se tak jako tak peticí nevyřeší.

A tak se jako důležitější jeví působení na rizikové skupiny seniorů. Je dobře, že režisérka s filmem objíždí domovy a kluby seniorů po republice. Je skvělé, že se podařilo do kampaně zapojit bulvár Blesk. Můžeme mít na tuto tiskovinu jakýkoli názor, podstatné je, že, slovy režisérky, "ve všech domácnostech seniorů, u kterých natáčela, ležel Blesk na stole." K tomu není co dodat. Tuhle reklamu Blesku přejme. Číst jej nemusíme – čtou jej potenciální oběti predátorů, které je třeba varovat.

Filmu Šmejdi jsou teď plné noviny, rádia, televize a internet, což může být až odrazující. Přesto bych si po jeho zhlédnutí dovolil doporučit všem, kteří váhají, na film zajít. Čím víc nás film uvidí, tím víc se najde těch, kteří se (nejen) zamyslí nad tím, co ve filmu vlastně tak úplně není, ale režisérka to na závěr besedy řekla nahlas: Ohroženým seniorům nejvíce pomohou jejich nejbližší.

Věnujme se vlastním rodičům a prarodičům, dejme si pozor, aby se byť vedle nás, necítili sami. Šmejdi u nich pak nedostanou šanci.