Rehabilitujme argument síly. Ve vlastním zájmu

Všímáme si toho každý den. V „moderních“ výchovných metodách platí, že vůči dětem se nemá uplatňovat síla, nemá padnout ani facka, nic podobného, vše se má vyargumentovat a domlouvat, takové květinové „peacemaking“. Dítě si může řvát jak tur a rušit a terorizovat rodinu, na zadek dostat nesmí. V severských zemích vás rovnou zavřou, u nás napíše šílený intelektuál článek nebo udání. Ve škole se fracci bít nesmí, výchovná na zadek či nedejbože facka – neexistuje. Přijdete o místo, pedagogu! Důsledkem této falešné vize je výchova submisivní generace dospělých schopných snášet tyranie (jaké štěstí pro tyrany). A výchova malých tyranů.

Prosazováním těchto extrémních názorů o eliminaci jakéhokoliv autoritativního prostředku popíráme sami sebe i fungování naší společnosti. Přitom pokud takto vychováváme svoje děti, nepřipravujeme je na to, že argumentace silou je argumentace, která prostě běžně existuje, a lžeme jim o životě, což je poškozuje více. Nepředáváme jim, že s argumentem silou se musíme umět vypořádat. Jak připravit děti (a společnost) na to, že někdo je silnější a někdo je slabší a že někdy prostě argument síly funguje nejenom v běžném životě v mezilidských vztazích, ale funguje i jako argument síly, tedy silnější bere, i ve vztazích globálních, politických a podobných? Právo je vynucováno silou a autoritou. Mezinárodní vztahy jsou vynucovány silou a autoritou. Proč se máme tvářit v rodině, že tomu tak není, ve škole, že tomu tak není? Je tomu přesně naopak, síla jako argument je velmi účinná a zajišťuje často chod společnosti.

Je tedy nezbytně nutné vrátit opět argument síly včetně jeho fyzických projevů, k nimž patří facka nebo plácnutí přes zadek, do výchovného procesu a současně stejně tak vrátit zpátky tento argument do našeho sociálního a geopolitického myšlení. Argument síly si zaslouží rehabilitaci. Normální člověk ví, že síla se musí uplatňovat s mírou, jinak se zvrhne v násilí. Jak se to mají ale dozvědět děti, když se s argumentem síly dostávají do styku mimo autority rodiny a školy? Naše snaha o mírumilovné řešení všeho, mír za každou cenu ve společnosti i v rodině nesou trpké ovoce.

Ne že by byla přímá souvislost mezi nemožností plácnout dítě přes zadek a nadměrnou obezitou, malými sportovními schopnostmi a závislostí na sociálních sítích etc. Pokud však vidíme věc v širších souvislostech, jako je třeba zrušení i občanské výuky, povinné vojny atd., tedy míst, kde se s argumentem síly a jeho užitím na správném místě a ve správný okamžik můžeme potkat, jeví se uvedená úvaha zcela jinak.

Argument síly, zhmotněný ve formě prezentace v rodině a škole, ve formě vojenského výcviku, tělocviku, ale i výuky o něm a vztahu síly a vlasti, občanské společnosti a demokracie, která taky potřebuje být udržována silou, to je to, co chybí. Nezbytně nutně potřebujeme říct a realizovat: facka a plácnutí přes zadek jsou za určitých okolností žádoucí a přípustné. Argument síly a násilí je nepřípustný při zneužívání vůči slabším. Síla je prostředek, který musíme ovládat, nikoliv popírat. Kluci musí vědět, jaké je se poprat. Musí znát následky. Argumentu síly je musí výchova vystavit. Výchova v rodině, výchova ve škole, výchova ve společnosti. Regulované a přiznané použití síly je smysluplné. Její utajování je lež, její nadužívání je zlo. Pokud si toto opětovně uvědomíme a budeme se tím řídit, přežije naše společnost jako funkční a životaschopná, zejména ve vztahu k násilí a nebezpečí, které naši civilizaci obklopuje.

Autor je advokát

LN, 17.12.2015