23.10.2019 | Svátek má Teodor, Theodor


SPOLEČNOST: Extrémní polohy řešení tzv. romské problematiky

12.10.2011

Následující článek není bezprostřední reakcí na současnou situaci na Šluknovsku, byl v hlavních rysech dokončen již na jaře tohoto roku a je výsledkem úvah nad problematikou česko-romských vztahů, které jsou založeny na mé desetileté zkušenosti práce v romské sociálně vyloučené komunitě v Brně. Některé myšlenky zde publikované již byly publikovány v mé bakalářské práci na FSS MU již v roce 2009 [1].

V tomto článku bych se chtěl pozastavit nad některými aspekty problematiky integrace romské menšiny do většinové společnosti. Nechci zde však opakovat obecně známé skutečnosti, jako je notoricky uváděná nezaměstnanost či chudoba, které jsou často dávány do souvislosti s dopady transformace ekonomiky po roce 1989.

Tímto textem bych rád poukázal na jednu potenciálně nebezpečnou věc, která může jakékoliv racionální a efektivní řešení daného problému zcela vyloučit nebo vážně ohrozit. To, co považuji za hlavní problém zhoršující se situace, vyplývá z politizace celé problematiky, a to ze dvou protichůdných směrů, které jsou sice bezprostředně protikladné, nicméně – jak se domnívám – oba mylné a, co je ještě nebezpečnější, navzájem se v důsledku posilující. Ano, v tomto článku bych chtěl varovat před nebezpečím extrémních poloh řešení problematiky sociálního vyloučení značné části romských komunit, respektive soužití Čechů a tzv. Romů na našem území. (Označení Rom pro celou etnickou skupinu je totiž do značné míry umělé a osobně znám mnoho příslušníků tohoto etnika, kteří se sami takto neoznačují a někteří je výslovně odmítají; přesto zde budu pro stručnost používat označení Rom pro celou analyzovanou skupinu).

Pokud hledíme na problém tímto prizmatem, jako první nebezpečí člověka napadne rasismus nebo paušalizování viny bez jakéhokoliv rozlišování, druhým nebezpečím pak je politizace zleva.

První postoj je z jedné strany méně nebezpečný v tom, že není v současnosti nijak významně teoreticky ukotvený ani etablovaný ve vyšších společenských patrech. Skutečný neonacizmus je u nás v současnosti záležitostí naprosto marginalizovaných a flustrovaných individuí či skupinek. Na druhou stranu může být nebezpečný v případě masovějšího rozšíření, čemuž může napomáhat jistý potenciál spřízněných postojů masově rozšířených v rovině praktického spolužití. I když mám mnoho zkušeností s tímto jevem (stačí jen, když s partou romských kluků nastupuji do tramvaje a nelze si nevšimnout nevraživých pohledů spolucestujících), je třeba přesto říci, že většinově to není rasismus jako takový, nýbrž spíše stereotypy a generalizování skutečných negativních zkušeností (vlastních nebo zprostředkovaných) ze vzájemného soužití s Romy. Proto za mnohem nebezpečnější považuji takové to laciné paušalizování na lokální politické úrovni. Ukázkovým příkladem tohoto je prohlášení radnice Nového Bydžova, které bez jakéhokoliv rozlišování prostě a jednoduše (to je velmi důležité – jednoduchost, proč bychom se namáhali, že?) označí všechny "Cikány" za pachatele znásilnění.

Nechci zde však kárat pana starostu (to už udělali a ještě udělají jiní), chtěl bych zaměřit pohled na druhou stránku politizace této problematiky, protože – řekněme si to otevřeně – nejsou tyto prvně uváděné projevy (zejména vyskytující se u tzv. běžné populace) do značné míry i reakcí na (ne)řešení této problematiky ze strany státu, neziskových organizací, mediální prezentaci této problematiky a cenzuru, která omezuje svobodně tyto záležitosti diskutovat jakožto skutečně pociťované ohrožení?

Tím se dostáváme k druhému proudu, který problematiku značně politizuje, a to zleva. Tato skupina je tvořena různými profesionálními a radikálními ochránci lidských práv (kritika se netýká ani tak sociálních pracovníků, kteří pracují přímo v terénu a na věc mají často velmi realistický pohled, nýbrž míří na různé teoretiky, akademiky, a především zideologizované úředníky a profesionální ochránce lidských práv, kteří však často skutečného Roma na ulici viděli, pouze když se s ním fotili pro mediální prezentaci), volajícími po čím dál razantnějším postupu ve stylu afirmativní akce, zaštiťujícími se statistikami a své názorové oponenty bohorovně nálepkujícími za rasisty a jinou podobnou havěť, se kterou není radno se ani třeba jen bavit. K tomu se jim náramně hodí velké kauzy typu Čunek (přitom při poctivém zhodnocení konání pana Čunka bychom si museli přiznat, že se zdaleka nejednalo o exemplární příklad rasismu, jak byla celá kauza mediálně prezentována). Jediná odpověď těchto "humanistů" na každé selhání integrační politiky je ve stylu: Když nepomohla miliarda, nalijeme do řešení problému miliard deset (dle posledních informací osmnáct). Proč ne, vždyť to není z jejich kapsy. Spíše naopak, peníze tečou do jejich kapes. A tak se zaklínají statistikami a problémy řeší od zelených stolů a pomocí konferencí, školení, kulatých stolů, průzkumů, výzkumů, analýz, návrhů strategií a mediálních kampaní. Do této skupiny spadají rovněž mnozí (rozhodně ale ne všichni) profesionální romští aktivisté, kteří by rádi zvedli prapor jakési varianty romského národního obrození a emancipace, samozřejmě ideálně pokud by byli oni sami v čele a bylo to za cizí peníze. Tento proud je početně velmi nepatrný, nicméně velmi vlivný a navíc teoreticky a intelektuálně nebo spíš intelektuálsky mimořádně fundovaný a akademicky etablovaný. Bohužel tato intelektuálskost a akademičnost je i jeho značnou slabinou. V praxi vycházejí především z různých neomarxistických a dalších postmoderních konceptů. Za všechny lze např. zmínit reakci profesora Barši v debatě s doktorem Jakoubkem ohledně užívání termínu Cikán/Rom. Pan profesor Barša v jednu chvíli debaty naprosto otevřeně přiznal, že mu nejde ani tak o realitu, nýbrž o potenciální politickou zneužitelnost problému a s odkazy na filozofy jako Foucault, Nietzsche, Machiavelli prostě konstatoval, že ten "kdo se zmocní jazyka, získá moc, a tedy i možnost problém ovlivňovat" (z těchto předpokladů mimochodem vycházejí rovněž různí hlasatelé genderového mainstreamu, homosexuální lobbisté apod.). I na tomto je patrně vidět, že v jádru mnoha současných naprosto každodenních společenských problémů je v posledku chybné filozofické východisko a konkrétní politický zájem, který nebere ohled na realitu. Ve zmiňovaném příkladě bych si dovolil položit otázku: To si opravdu někdo myslí, že přejmenováním Cikánů na Romy se problém vyřeší? Naši akademičtí intelektuálové zřejmě ano. Přitom prostým selským rozumem musí být každému jasné, že vnímání termínu následuje (se podřizuje) vnímání pojmu a nikoliv naopak. Bohužel tato trivialita pravděpodobně není zřejmá představitelům současné relativistické (liberální nebo socialistické) levice, ověnčené akademickými tituly a vyznačující se symptomaticky velkými mocenskými aspiracemi. Proto zřejmě ten Machiavelli, Nietzsche a Foucault jako zdroje jejich teorií, jejichž důsledkem je pak sociální inženýrství jako reálná praxe! V důsledku toho pak s problémem cikánské/romské exkluze bojujeme přejmenováním příslušníků příslušného etnika a důsledným korektním zachováváním tohoto "výdobytku". Je tu jen jedno nebezpečí, že pokud s problémem nebudeme skutečně něco dělat, postupně se stane nadávkou i slovo "Rom".

Většinově jsou tak přijímány dvě základní zdůvodnění příčin tzv. "romského problému". Na akademické úrovni a v prostředí výše uvedených "ochránců lidských práv" je čím dál více poukazováno na dlouhodobý rasismus a diskriminaci ze strany majoritní společnosti. Je přitom příznačné, že všechny tyto stížnosti na údajnou diskriminaci vycházejí ze statistických údajů, z nichž vyplývá například, že romské děti končí vysoce nadproporčně ve speciálních (dříve zvláštních – ó, jaká změna) školách, dospělí jsou častěji odsuzováni k trestu odnětí svobody apod. A protože jiná vysvětlení tohoto jevu jsou politicky zakázána, respektive nekorektní, tak jediným důvodem daného stavu musí být rasismus většinové společnosti. Skvělá myšlenková konstrukce: Nejprve si zakážeme, byť jen vyslovit, všechny jiné možné příčiny kromě té jediné – korektní - a pak s veškerou pompou přijdeme na to, že to nemůže být žádná jiná než právě tato. Na druhou stranu na poli vládních podpůrných programů se zásadně vychází pouze z úzce sociálně-ekonomického pojetí příčin (triáda: vzdělání – bydlení – inkluze) bez kalkulace s hodnotovým kapitálem osob, na něž jsou tyto politiky cíleny.

Pokud si někdo dovolí třeba jen vyslovit nebo nabídnout jiné řešení, spustí se vlna kritiky z míst nejvyšších. Přitom to jiné vysvětlení rozhodně nemusí být rasistické. Já osobně na základě studia a zejména své vlastní zkušenosti a shodné zkušenosti mnoha mých přátel a kolegů z oboru vidím základ obou výše zmiňovaných disproporčních negativních jevů (vzdělání, trestná činnost) primárně v nekompatibilitě kulturního (civilizačního) kapitálu původní (tradiční) romské kultury. O této problematice jsem poměrně podrobně psal v úvodu své bakalářské práce, pojednávající o absenci v povinné školní docházce dětí z romských sociálně vyloučených lokalit, která je dostupná na internetu. Pro vysvětlení je třeba zde uvést několik distinkcí a vysvětlení: Základem kultury není jazyk, ale hodnoty, což vysvětluje, proč problémy nejsou s Romy, kteří se tzv. přizpůsobili, ale právě s tzv. "nepřizpůsobivými", což se stalo už samo o sobě pojmem. Je také třeba pro úplnost uvést, že problematika sociálního vyloučení se určitě nedá vysvětlit na základě jediného faktoru, neboť zde jistě hrají roli i faktory čistě sociálně-ekonomické (se kterými operuje vládní koncepce) a samozřejmě i negativní, anebo až rasistické reakce příslušníků majority a zejména chybná a nedůsledná sociální politika. Za nejvýznamnější faktor však přesto považuji právě onu výše zmiňovanou hodnotovou nekompatibilitu tradiční romské kultury (ve smyslu civilizace) a hodnot západní společnosti. Zároveň je třeba uvést, že se rozhodně nejedná o napětí úzce česko-romské, nýbrž dělící linie je vedena mezi tzv. západní a romskou kulturou, neboť neexistuje žádný příklad zdařilé integrace celé romské komunity do jakékoliv západní společnosti. Např. ve Francii nebo Belgii je více než polovina příslušníků tohoto etnika plně negramotná, ve Velké Britanii jsou příslušníci této komunity osvobozeni od povinné školní docházky a ve Španělsku jsou vůči nim uplatňovány speciální vzdělávací přístupy s o nic výrazně větším úspěchem než u nás, o situaci na Balkáně ani nemluvě.

Tato nekompatibilita je objektivním faktem bez jakéhokoliv morálně hodnotového soudu. I když netvrdím, že by západní postkřesťanská, materialistická, hédonistická a individualistická civilizace byla vrcholem vší civilizace, faktem ale je, že s hodnotami, které představuje, jsou spojeny určité důsledky, mj. např. vysoký materiální blahobyt (alespoň z krátkodobého, respektive střednědobého hlediska), a tudíž civilizace s jinými hodnotami musí nutně v této oblasti zaostávat. Přestože naprostá většina obyvatel romských vyloučených lokalit dnes již nežije dle tradiční romské kultury, přesto z jejich hodnot a civilizačního kapitálu do značné míry z důvodu jisté kulturní setrvačnosti ještě čerpá a je jimi ovlivněna, a právě proto – dle mého mínění – jsou vyloučené lokality nadproporčně obývány osobami s romskými kořeny. Zdůrazňuji to ne proto, abych urážel romskou kulturu, ale proto, že absence kalkulace s touto skutečností nutně vede ke zkreslování celé problematiky v oblasti teoretické a k vytváření neefektivních a nespravedlivých postupů v oblasti praktické sociální politiky.

A je třeba pravdivě uvést, že hlavní bariéry nejsou pouze – a zřejmě ani primárně – ze strany majoritní společnosti, nýbrž naopak jsou spíše inherentní vlastností samotné tradiční romské komunity a kultury v ní tradované (viz k tomu např. Sekyt, Jakoubek, Hübschmannová, Rous, Kosinka), což mohu doložit i množstvím osobních zkušeností, které však z důvodu rozsahu textu nemohu zde vypisovat. Byl jsem nesčetněkrát svědkem toho, jak různí představitelé majority jako učitelky, vychovatelky v dětských domovech, sociální pracovníci, kurátoři apod. jsou ochotni poskytovat vysoce nadstandardní pomoc a podporu v případě, že se vyskytne "nadějný Rom", u něhož je šance, že bude pomoc úspěšná, bohužel každodenně jsou spíše konfrontování s frustrujícím nezájmem a zklamáním vkládaných nadějí.

Tyto skutečnosti mají samozřejmě naprosto konkrétní konsekvence pro praktickou integrační a sociální politiku. Některé konkrétní postupy pro vzdělávací politiku jsem uvedl rovněž v již vícekrát výše zmiňované bakalářské práci. Některé další pro jiné oblasti sociální politiky by bylo možno vyvodit na základě důkladné analýzy kulturního kapitálů tzv. "nositelů romské kultury" (tento pojem je velice důležitý – zavádí jej Marek Jakoubek ve svých pracích, aby odlišil "Roma" jakožto příslušníka národa, který může zahrnovat i tzv. integrovanou osobu, a která potažmo nemusí být žádným problémem pro sociální politiku, a osob, u kterých je jejich integrace společenským problémem v důsledku jejich jiné hodnotové orientace). Avšak zdaleka ne všichni genetičtí Romové spadají do této kategorie, což je fakt, který s oblibou zdůrazňují právě levicoví aktivisté. Je to pravda, ale není to pravda celá, neboť již zůstává většinou jaksi nedořečena skutečnost, že velká část tzv. genetický definovaných Romů zároveň spadá do kategorie nepřizpůsobivých, nikoliv však na základě nějakého genetického deficitu, nýbrž díky hodnotám a tradicím, od kterých se – na rozdíl od těch Romů integrovaných – neoprostili a které jsou naprosto nekompatibilní s životem v západní společnosti.

Přestože tyto skutečnosti jsou zjevné běžnému člověku, který má s touto komunitou vlastní osobní zkušenost, je jeho zastávání ostrakizováno v akademické sféře a v oblasti sociální politiky či práce je přímo tabuizován. Výše uváděná nepřiměřenost reakcí státní sociální a vzdělávací politiky, která celý problém jen prodražuje, ale vlastně v zásadě neřeší, může být důsledkem právě tohoto přístupu, spočívajícího ve vyhýbání se pojmenovat nejhlubší kořeny problému. Navíc tato tendence vyvolává negativní externality v podobě diskreditace celé této problematiky a jejího řešení u většinové společnosti, respektive plátců daní (setkal jsem se totiž i u některých tzv. integrovaných Romů – např. podnikatelů – s dost radikálním nesouhlasem v otázce podpory těch tzv. "nepřizpůsobivých").

Avšak to, že uznáme kulturně-hodnotové rozdíly (objektivní nekompatibilitu, bez hledání viníků) jako základní příčinu problému, vůbec neznamená, že bychom měli rezignovat na integrační politiku nebo podporu romské komunity. Pouze je třeba redefinovat motivy, legitimitu, cíle i prostředky a hlavně vzájemná práva a povinnosti vyplývající z této politiky. V opačném případě bude sociální politika v této oblasti vnímána jako nespravedlivá. A na nespravedlnosti se nikdy nedá vybudovat trvalý pokoj ve vzájemném soužití. Domnívám se, že vzhledem k současným demografickým a ekonomickým trendům a nízké efektivitě těchto opatření, vycházejících z levicových utopií, jsou sociálně inženýrské plány z dlouhodobého hlediska stejně odsouzeny předem k zániku.

Na závěr bych chtěl upozornit, že jsem naprosto přesvědčen, že pokud se nebude ve státních koncepcích dostatečně důsledně kalkulovat s proměnnou kulturního (hodnotového) kapitálu, tak se v zásadě nedá očekávat podstatné zlepšení problémů s integrací osob z romských sociálně vyloučených komunit a sebelépe míněné integrační programy se budou měnit jen na bezedné studny pro utápění státních financí. Bohužel toto si zřejmě neuvědomují ti, kteří jsou za tuto problematiku přímo zodpovědni. Například pan Šimáček (ředitel státní agentury, která má sociální začleňování na starosti) si plete funkci státního úředníka s jakousi kombinací státem placeného advokáta a lobbisty pro tyto skupiny osob a svou jednostranností (např. jeho odpor proti exekucím sociálních dávek i v případě, že pohledávka vznikla z důvodu uložení pokuty za přestupky – viz pořad Máte slovo na ČT ze dne 13. 6. 2011)však přispívá k vytváření vrstvy lidí, kteří – pokud se nedopustí přímo trestného činu – jsou naprosto nepostižitelní. Uvedený přístup tak vlastně jen přilévá olej do ohně hněvu (v tomto případě spravedlivého) na straně příslušníků majority. V důsledku toho pak dochází k dramatické politizaci celého problému s někdy až tragicko-groteskními prvky (např. úloha naprosto nedůvěryhodné osoby pana Kohouta), na kterém se přiživují skuteční extrémisté typu pana Vandase a na druhé straně profesionální humanrightisté typu pana Kocába (který mimochodem pana Šimáčka do funkce v minulosti dosadil). Výsledkem pak je, že debaty na uvedené téma se vedou monologickým způsobem, za absence pokusu o jakékoliv celospolečensky akceptovatelné řešení.

Je opravdu absurdní, jestliže premiér Nečas vyhlašuje přísnější postih pro zneužívače dávek, chronické přestupkáře apod., vládní poslanci předkládají zpřísňující legislativní návrhy a ředitel vládní(!) agentury, která má tuto problematiku na starosti, provádí politiku, která jde zcela mimo tento, vládou vytýčený směr, a nevadí dokonce ani to, že pan Šimáček místo, aby řešil skutečné problémy, svoji energii věnuje na účast při demonstracích a protidemonstracích, což je pro špičkového státního úředníka role poněkud problematická... Zkrátka o vládní politice ohledně řešení tzv. romské problematiky se dá - bohužel - říci, že pravice neví, co dělá levice (zde to platí doslovně v politickém smyslu těch slov). Druhým předpokladem k úspěšnějšímu řešení (protože dokonale úspěšné asi neexistuje) integrace je (vedle kalkulace s kulturním kapitálem adresátů jednotlivých politik) i to, že se odbourá v maximální možné míře byrokratizace sociální práce, která ji v posledních letech hodně svazuje, a začne se opět akcentovat přímá práce v terénu, ne v kancelářích, což je i otázka tzv. standardů sociálních služeb dle zákona o sociálních službách atd. A konečně třetí dle mého názoru nutnou podmínkou úspěchu je, že se začne hledat řešení celospolečensky přijatelné, nikoliv jen prosazování partikulárních zájmů majority nebo minority a zajistí se důsledný výkon již stávajících právních předpisů – na prvním místě zachovávání povinné školní docházky dětí ze sociálně vyloučených komunit – a důsledné ukládání a výkon sankcí za jejích nedodržování, včetně vymahatelnosti sankcí za přestupky i u lidí odkázaných na sociální dávky.

Bc. Mgr. Jan Petr Kosinka, vystudoval práva na MU a bakalářský obor Sociální politika a práce – Pedagogika na téže univerzitě. Deset let pracoval (na částečný úvazek) jako vedoucí a trenér dětského romského futsalového týmu, lektor sportovních a volnočasových aktivit, streetworker a lektor doučování dětí ze sociálně vyloučených komunit v Brně.


[1] http://is.muni.cz/th/76879/fss_b/KOSINKA.PLNY_TEXT_bc.Document__4_.doc








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.