Premiér Nečas učinil svým poradcem Romana Jocha, čímž vyvolal sice nepočetnou, ale energickou protestní demonstraci před Úřadem vlády. Na stránkách HN se týž Roman Joch střetl s Jiřinou Šiklovou. – Na tomto místě mám potřebu říci, že oba osobně znám a mám je rád. Zejména Jiřinu Šiklovou, k jejíž odvaze, již osvědčovala v dobách normalizace, chovám bezmezný obdiv.

Přesto jí tentokrát nemohu dát za pravdu.

Šiklová nazvala Jocha bílým šovinistou. Vytýká mu chybné užívání některých pojmů, např. Nová levice a politická korektnost. Nová levice, to prý byli podle Šiklové západní studenti, kteří odmítali Sovětský svaz i komunistické pojetí socialismu, ale upozorňovali na to, že navzdory ústavně zakotvené rovnosti jsou některé skupiny diskriminovány a vydělovány, třeba černoši a ženy. Neprosazovali žádné zákony, ani nemohli, protože odmítali podílet se na vládě. Pouze prý kritizovali politiky za nedodržování ústavy.

Tady si říkám: „Jiřinko, ty nás šidíš!“ Nepopírám, že takoví mezi nimi byli, ale Nová levice bylo široce založené živelné hnutí namířené proti establishmentu, vlastně radikálně anarchistické. Z jeho řad vzešel podnět stavět v Paříži barikády. Ano, v Německu bezohledně konfrontovalo starší generaci s jejími postoji v dobách nacismu, což bylo správné. Ale jeho stoupenci také vytvářeli vražedná komanda a vraždili. Nechali se k tomu vycvičit palestinským Fatáhem. – A tak bych mohl pokračovat.

Roman Joch je enfant terrible naší politické publicistiky. Prostořece nerespektuje vžitá klišé a tabu. Především taková, která vycházejí z ideologie levicového liberalismu. V šedesátých letech je v západních zemích vštípilo nastupující generaci právě hnutí Nové levice.

Původně to byly ideje, které měly své reálné opodstatnění v tom, co bych zjednodušeně nazval „hříchy minulých generací“. V USA to bylo zacházení s černochy, jejichž předkové tam byli kdysi zavlečeni jako otroci. V západoevropských zemích to byla jejich koloniální praxe. A v Německu vina za 2. světovou válku a za holocaust. – Generace 60. let z toho vyvodila poučení, které vyjádřila několika morálními imperativy. Ty minulé hříchy byly skutečné. Odpovídal jim i pocit provinilosti, který se stal v západních zemích součástí společenského vědomí, lze-li tak říci. Proto se ony imperativy snadno vžily.

Byl to především imperativ nediskriminovat menšiny, k nimž nebyl dosavadní osud přízniv. Mezi ně byli pojati i homosexuálně orientovaní a ženy (ty sice nebyly menšinou, ale v možnostech uplatnění především v politice byly handicapovány). Jiným přikázáním se stala politická korektnost, tedy nepřijatelnost jakéhokoli projevu, výroku či chování, jímž by se taková menšina mohla cítit znevážena. Další imperativ měl podobu kýženého ideálu, jímž bylo multikulturní soužití.

Ukazuje se však, že realita života je jiná. Je jistě žádoucí odstranit nespravedlivou diskriminaci, ale co dělat, jsou-li určité rozdíly objektivně dané? Je záhodno neztrpčovat homosexuálům život, ale máme školním dětem vštěpovat, že homosexualita je variantou normy? Ano, ženy jsou ve svých společenských aspiracích znevýhodněny, ale nepodílí se na tom mateřství? A jak být politicky korektní, když se ukazuje, že se multikulturnímu soužití přestává dařit? Vidíme to na tradičně tolerantních zemích jako Holandsko nebo Švédsko, ale i jinde, kde se migranti z islámských zemí nemíní integrovat a vnášejí do nich životní způsob, který je s poměry hostitelských zemí obtížně slučitelný.

Tyto otázky není radno vyslovovat nahlas. Dostane se vám obvinění z homofobie, z machismu (případně sexismu) nebo bílého šovinismu. Zdůrazňuji: netřeba být pravicovým radikálem, stačí vyslovit otázku nebo pochybnost – a je konec rozpravy. Místo ní nastupuje stigmatizace. Nu, a Roman Joch se té stigmatizace nebojí.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6