Menší celky se odjakživa spojují ve větší. S určitou nadsázkou lze říci, že první globalizační akt se odehrál už v ráji, když v něm Hospodin připojil k Adamovi Evu. Měla mu být pomocí! Globalizace – ani ta biblická – není procesem posvátným, ale praktickým. Má člověku přinést společenskou i hospodářskou prosperitu. Přeneseme-li se z biblického ráje do naší současnosti, můžeme si ji představit třeba jako zlepšení své pozice v podmínkách panující konkurence. Globalizace není ze své podstaty mravná ani nemravná. Je prostě účelová. To je dobré vědět. Veřejnosti je totiž stále podsouváno, že příznivci globalizace jsou moudří a dobří, zatímco ti vůči ní rezervovaní jsou omezení a zlí. Zájem vytvářet větší a silnější celky ovšem nemají jen ti dobří, ale i ti zlí.

Být silnější a bohatší, mít pro své zboží větší trh je lákavé. Právě na tuto strunu brnkala propaganda před naším vstupem do Evropské unie. Líčila výhody, které se jím před námi otevřou. Nebyla to lež. Nebyla to však celá pravda. Zamlčeno bylo, že globalizovaný trh znamená dosud nepoznanou konkurenci, ve které nevítězí ti nejlepší, ale ti nejsilnější. Ti s kapitálem, který jim dovolí prodávat pod cenou, dokud nezlikvidují konkurenci. V globálním světě už nesoupeříme jen s Tondou a s Frantou. Tam proti nám stojí obři. Čím je globalizovaný trh větší – tedy monopolnější, tím je přitom sebevědomější. O tom, co se bude prodávat, už nerozhoduje zákazník. Role se obracejí. Monopol určuje, co bude zákazník kupovat. Bude prostě jeden recept na buřty a basta!

Globalizaci iniciují ti silní. Vědí totiž, že nově vzniklý celek bude mít v posledu takovou podobu, jakou mu chtějí vtisknout. Slabší ovšem na jejich námluvy rádi slyší. Líbí se jim představa, že je bude někdo silný chránit. Ta ochrana může být skutečná. Ale ochranu slibují i vymahači výpalného. To první se přitom snadno změní v druhé. Pro slabšího znamená globalizace v každém případě obrovský tlak ke ztrátě identity. Počáteční nádherná rozmanitost stvoření se ztrácí a svět tíhne k totalitě. Proti čemu se při pohledu do minulosti tak rozhodně vymezujeme, to v novém převleku a s velkou slávou, podbarvenou tóny „Ódy na radost“, na zem znovu přivádíme. Nebo snad provázely spojování proletářů méně vzletné projevy než ty, které dnes globalizují Evropu?

Co platí o globalizaci v rovině společenské, platí o ní i v rovině náboženské: Ekumena není procesem posvátným, ale praktickým! Má zajistit stávajícím institučním církvím větší vliv a trosky některých možná sebrat hrobníkovi z lopaty. Ekumeně se daří zejména tehdy, když se „silní“ upevňují ve své identitě a „slabí“ ji ztrácejí. My, evangelíci, děláme pro ekumenu opravdu hodně. Až s jakousi zvrácenou radostí zesměšňujeme svou minulost a zápasy předků. Vůči těm, u nichž cítíme moc a vliv, jsme naopak trapně servilní. Evangeličtí teologové už neargumentují Biblí či reformátory, ale papežem a Halíkem. Skoro se zdá, jako by „vůdcové“ už svou evangelickou identitu ztratili a teď se o ni snaží připravit ostatní. Bude prostě jeden recept na zbožnost a basta!

Připojení Evy k Adamovi komentuje Hospodin slovy: „Učiním mu pomoc, jemu rovnou.“ Eva nepřichází k Adamovi jako nějaká nula. Je člověkem jako on. Je mu rovna a je si toho vědoma. Kdo si sám sebe neváží anebo si dá vnutit představu své méněcennosti, ten pro ekumenu nedozrál. V každém globalizačním pohybu je zakódována totalita. I žena ji - jako slabší z těch dvou sobě rovných – na sobě po vyhnání z ráje od muže zakusila. Někdy je určitě praktické, spojí-li křesťané své síly. Ale jen jako rovný s rovným! Jakýkoli jiný model nastoluje monopol. Jedním tělem se Adam s Evou stali jen proto, že Adam zůstal mužem a Eva zůstala ženou. Pokud se lidé nedokáží přijmout ve své rozmanitosti, bude jejich spojení ve společnosti i v církvi vždycky umělé a proto nestabilní.

Autor je evangelický farář