Evropský „zdravokomisař“ Markos Kyprianu vystřelil z děla a zahájil půlroční debatu o zákazu kouření. Podobně jako když se kdysi Cecil Rhodes rozhodl nabarvit Afriku načerveno (zahrnout ji do britského impéria, na mapách červeně značeného), chce Kyprianu Evropu odbarvit od nikotinové hnědi.

Asi by bylo správné, kdyby každý, kdo se debaty účastní, nejdříve oznámil, zda sám kouří, nebo nikdy nekouřil, anebo je odnaučený kuřák. Objektivní náhled je těžko získat. Samozřejmě existují statistiky. Podle nich v naší zemi umírá následkem kouření dvaadvacet tisíc lidí ročně a kuřák žije průměrně o šestnáct let kratší dobu než nekuřák.

Od chvíle, kdy Benjamin Disraeli řekl, že na světě existují lži, sprosté lži a statistiky, je dobře mít se před takovými přesnými čísly na pozoru. Kdo a jakou metodikou spočítal, že kuřák žije zrovna o šestnáct let méně než nekuřák? Proč ne patnáct nebo sedmnáct? Takové otázky mi samozřejmě leží v hlavě, mně, nekuřákovi nikdy nekouřícímu.

K nedůvěře vůči statistikám se pojí i nechuť k jakémukoli střílení z děl, byť by to byla kanonáda propagandistická. Kyprianu chce veřejně debatovat. Jinak než veřejně by to asi nemělo mít smysl. Je tady vůbec o čem debatovat?

Nejde ani o to, zda kouření škodí, nebo neškodí zdraví. Navzdory statistikám je zřejmé, že kouření škodí. Do plic vniká kouř obsahující dehet a jed zvaný nikotin. Nálepky na krabičkách se slovy „lehké“ a „snížený obsah dehtu“ jsou samozřejmě podvod. Žádná cigareta není lehká. Začínající kuřák by měl staršího zkušeného kuřáka požádat o malou demonstraci: ať vtáhne do plic kouř z cigarety, chvilku ho tam ponechá a pak ať vydýchne skrz bílou tkaninu, třeba kapesník. Objeví se žlutá skvrna. Potom ať natáhne kouř ne do plic, ale do úst a pak vyfoukne skrz tkaninu. Skvrna bude tmavě hnědá. Ten rozdíl v sytosti skvrny, to je dehet, a to zůstane v plicích po každém vdechnutí kouře.

Toto není žádná sprostá lež, to je experiment, který se dá předvést kdykoli a kdekoli. Mně ho předvedl před padesáti lety otec, když mi, školákovi, našel v kapse bundy krabičku partyzánek. Experiment na mě udělal dojem, možná i díky němu nekouřím.

Legitimace dospěláka

Jenže tohle všechno jsou staré známé věci. Lidi nevede ke kouření (ale ani k nekouření) rozum. Vedou je důvody iracionální, citové. Sociologové by k tomu mohli dodat svoje (podpořeno sprostou lží statistiky). Cigareta jako legitimace vstupu mezi dospělé, tak to fungovalo už za mého dětství a nezměnilo se to dodnes. Je pravděpodobné, že Kyprianu svoji věc prosadí a že přibudou zákony zakazující kouření tam i onde. Ostatně není to vynález pana Kypriana ani národních parlamentů těch států, které zákazy zavedly. Ta tendence je velmi stará a začátky bychom mohli hledat už v rozdělení vagonových kupé na kuřácká a nekuřácká.

Poprvé (a na dlouhou dobu naposled) jsem navštívil Anglii v roce 1965. Žasl jsem, že se tam kouřilo během představení v kinosále. U nás se kouřit v kině nesmělo, ale větší kina měla svoje vyhrazené kuřárny. I to je dnes těžko představitelné. Zákaz kouření v restauracích během oběda se objevuje a mizí jako ponorná řeka Punkva. Je zřejmě na spadnutí, jasný a definitivní. Bude to jako v těch kinech. Dnes by sotva koho napadlo si v kině zapálit. Za deset patnáct let se lidé budou divit, že se někdy v restauracích kouřilo.

Kouření, na rozdíl od jiných neřestí, obtěžuje lidi, kteří s ním nemají nic společného, obtěžuje je a škodí jim. Takže se nekouří v kině, v tramvaji, mnohde na pracovišti a nebude se kouřit v restauracích. Plyne to z dlouhodobé logiky, kolektivní zkušenost vede k postupnému vytěsňování čehosi, co nesporně škodí.

Kuřáku, smrdíš

Zákazy a administrativní opatření, to je týž problém nahlížený z jiné strany. Jsou problematické už proto, že 80 procent kuřáků začalo kouřit v rebelantských letech před dosažením osmnáctého roku. V naší zemi roste počet kuřáků mezi dětmi a mladými lidmi (vypovídají o tom „sprosté lži“ statistik). Panevropská kampaň pravděpodobně povede k tomu, že kouření bude mít ještě větší kouzlo zakázaného ovoce. Přitom se naskýtá jedna vtíravá otázka. Jak je možné, že protikuřácké kampaně jsou tak neúčinné?

Nabízím hypotézu: Reklamní agentury mají obrovské zisky od výrobců cigaret a od prodejních sítí, které na tabakismu vydělávají. Zakázku na protikuřáckou kampaň dostanou od ministerstva zdravotnictví v rozpočtu jednoho páru šupů, takže výsledek podle toho vypadá.

Účinná kampaň by měla jiné téma než že „kouření škodí zdraví“. Měla by téma „kuřák smrdí“. Milá krásná šestnáctiletá slečno, páchne ti z pusy, smrdí ti vlasy, a když si čichneš k rukávu, cítíš popelník. Stručně řečeno, kuřáku, smrdíš.

Proč ještě nikdo s takovou kampaní nepřišel? Vysvětlení je prosté, milý Watsone: protože by byla účinná a výrobci a prodejci tabákové smrti by přišli o kšeft.

A tak bude pan Kyprianu vymýšlet dál svoje zákazy a na krabičkách s cigaretami by mohl přibýt ještě jeden nápis: ZAKÁZANÉ OVOCE.

LN, 1.2.2007