Výročí 17. listopadu oslavili naši politikové trojím způsobem. Vlastně dvojím, protože dva ze tří způsobů lze vtělit pod společnou vizitku. Úhelným kamenem je pojem komunismus, komunisté. Na jedné straně stojí odpor ke všemu, co tato slova představují, na druhé straně je to čím dál zřejmější snaha s komunismem nejen koketovat, ale doslova kooperovat.
Na prvním stanovisku stojí lidé jako senátor Mejstřík či senátor Štětina, kteří opět zopakovali svoji tezi, že dokud bude u nás legální komunistická strana, nebude tu demokracie. Stejnou tezi, jen s mnohem větší porcí autentičnosti hlásá už patnáct let Petr Cibulka. Nikdo ho neposlouchá, protože to je „jen“ Cibulka. Muž, který si dovolil vydat seznamy estébáků, i když riskoval, že tím nejen získá mnoho, často vlivných nepřátel, ale že jej společnost začne vnímat trochu jako obecního blázna, který do omrzení opakuje totéž: vyrovnejme se s komunistickou minulostí.
Teď se k jeho hlasu přidali senátoři. Nebo přesněji: vyslovili něco podobného sami od sebe. Tím, že tolik let ignorovali snahy Petra Cibulky, se nyní ale vystavují podezření, že jejich antikomunismus je jen účelový, je snahou o sebezviditelnění, nalezení politického tématu. Mejstřík a Štětina na to jdou rafinovaněji než Cibulka. Mají za zády hordu rockových hudebníků, koncerty „s komunisty se nemluví“ a ke všemu ochotného vizuálního umělce Davida Černého, který by snad podpálil i Řím, kdyby mohl vejít do dějin. Senátorská snaha je tak trochu pouťovou atrakcí pro výrobce triček s logem protestu a gramofonové firmy, jimž stoupne prodaný náklad desek Davida Kollera. Počítám, že Cibulku mezi sebe páni antikomunisté nepozvali. Nicméně zůstaňme při tom, že ve výroční dny máme v médiích předestřeno téma zákazu KSČM jako legitimní politické téma. Aspoň je o čem mluvit.
Druhý způsob „vyrovnání se s minulostí“ nám předvedli bývalí disidenti v řadě s expresidentem Václavem Havlem. Vyzvali k uzavření svazků StB. Zdůvodnili to takto: „Proč by tito lidé (míněno disidenti se zápisem v registru StB) měli být dnes zveřejněni a každý by si o tom mohl dělat závěry. Nedělejme si iluze – Státní bezpečnost si také mnohé věci sama navymýšlela“, řekla signatářka petice za omezení přístupu ke svazkům StB socioložka Jiřina Šiklová. Podobně při obhajobě této myšlenky argumentoval v ČT také historik Jan Křen. Koneckonců, mluvčí expresidenta Havla Jakub Hladík též pravil, že „Havel s iniciativou souhlasil“. Punktum.
Nejprve pár slov k argumentaci petentů. Uzavřít byť některé vybrané svazky StB (kdo a podle jakého klíče je vybere?) znamená zrušit celý polistopadový, byť škobrtavý očistný proces. Dát podnět ke zrušení platnosti lustračního zákona. Vypustit téma StB ze slovníku. Zapomenout. To by se jistě mnoha lidem hodilo. Je smutné, že se jich právě Jiřina Šiklová musí zastávat domněnkami, že si StB vymýšlela. Jistě si leccos mohla přikrašlovat (o tom řadu knih sepsal historik Pavel Žáček, kdo chce vědět, ten se dozví). Ale ani StB nevedla ve svých registrech nikoho jen tak nahodile, namátkou, bez důvodu. Omezit přístup k registrům znamená plošně vyvinit všechny v nichž obsažené (a to i s rizikem, že mnohdy byl jejich zápis mezi spolupracovníky StB výsledkem psychického teroru, vydírání atd., takže jejich nevina je nasnadě).
Znamená to ale i to, co řekla explicitně sama paní docentka: „Proč by si o tom každý měl dělat závěry?“. Odpověď je jasná: Protože tu máme demokracii, či aspoň pokus o ni. Proto si každý smí dělat závěry jaké chce a má právo na informace, z nichž si ty závěry může – třeba i individuálně chybně – sám dělat. V tom je princip a podstata demokracie a hlavní rozdíl od autokratických režimů, po nichž snad ani petenti „havlovské“ petice nevolají. Tak jako tak vnášejí před nás nový požadavek: kolektivní amnézii.
Třetí, svrchu zmíněný úkaz, který má vztažnost k listopadovému výročí, se týká naší vlády a premiéra Jiřího Paroubka. Ten se ukázal být pragmatikem, který se nijak netají tím, že svou politiku chce uskutečňovat s každým, kdo k tomu bude ochoten. Tedy třeba i s komunisty. Je to poctivý postoj. Ostatně zastáncem menšinové vlády socdem. s komunistickou podporou byl už Miloš Zeman, a k jeho politice má Paroubek hodně blízko. Proto je spíše dobře, když otevřeně sdělí, jak to vidí a zamýšlí, než aby – jako Špidla nebo Gross - dělal diplomatické vývrtky, šermoval bohumínským usnesením (zakazujícím ČSSD spolupráci s KSČM) a při tom v skrytu s komunisty pekl společná hlasování a jiné politické kroky.
Novým prvkem je skutečnost, že Jiřího Paroubka velmi otevřeně podpořil i právě Václav Havel. Dokonce veřejně řekl, že by se mu s Paroubkem jako premiérem za jeho presidentování vládlo lépe. Znamenat to může jediné: Havlovi vyhovují pragmatické kroky Jiřího Paroubka, tedy včetně plánování spolupráce na celé levici, včetně KSČM. To ovšem není zpráva o Paroubkovi, nýbrž o Havlovi. A také je to pro mnohé nečekaný výsledek iluzí, které si dělali o prvním polistopadovém vůdci a čistotě jeho úmyslů.
Zdá se, že v den výročí 17.listopadu není mnoho důvodů k optimismu. Ale opak je pravdou. Velkým důvodem k optimismu je fakt, že lamenty podobné tomuto si můžeme psát i číst bez rizika, že nás za to někdo vystaví represi. Kdyby to byl jediný výdobytek (jako že není) oněch listopadových dnů plných naivity, nadšení a očekávání (leckdy možná i zklamaného), není to málo.
17.11.2005