Zatím nejspíš jen čtenáři okrajových médií jako jsou weby Dženo (http://www.dzeno.cz), Romea (http://www.romea.cz) nebo list Romano hangos (http://www.romanohangos.cz) zaznamenali, že souběžně s onou „velkou politikou“ u nás pulsuje svým životem i politika romská. Dvě poslední zprávy jsou pro romskou politiku typické: Tři mladé Romky budou kandidovat v nadcházejících komunálkách a pět romských organizací zastavilo integraci Romů, protože v Česku se uplatňuje apartheid.

Třemi zájemkyněmi o zastupitelstva jsou Amálie Berkyová z Kolína a Denisa Berousková z Hostomic nad Bílinou, obě za SNK-ED, a Gabriela Hrabaňová z Prahy 5 za Stranu zelených. S kurzem politického otrkávání jim pomohla Nadace Heinricha Bölla.

Jistě, i kdyby všechny tři nakrásně zasedly na radnicích, nezmění švihnutím kouzelného proutku přes noc realitu značné části romských komunit. To je a bude nevděčná práce na desítky let. Riziko spočívá také v tom, že řada Romů po dosažení úspěchu se běžně přehoupne do většinové společnosti často s argumentem, že přece není jejich povinností lopotit se celý život záležitostmi Romů, kteří zůstali za zdmi ghett. Otázkou také zůstává, nakolik se v dosahu působnosti eventuálních romských zastupitelek budou projevovat pozůstatky kastovního dělení, které v některých případech činí spolupráci mezi dvěma rozvaděnými cikánskými velkorodinami nemožnou.

Přesto je cílená podpora vzdělaných romských žen záslužným činem a způsobem, jak vytvořit s pomocí médií pozitivní vzory k následování pro ty, které musí čelit nejen častým xenofobním ústrkům většiny jako Romky, ale též machistickým ústrkům uvnitř romských společenství jako ženy. Proto kéž se dílo daří a počet romských zastupitelek a do budoucna snad i političek na vyšší úrovni roste svižnějším tempem.

Naproti tomu v duchu tradic některých žalostných figur „Romů z povolání“ se nese zpráva o Václavu Mikovi z Rokycan, jehož organizace spolu s 4 dalšími skupinami vyzvala Romy k emigraci kvůli panujícímu apartheidu. Voják Pavel Pecha si totiž v rokycanské směnárně koupil od neznámého muže bankovky, které se však ukázaly být bezcennými papíry, Pecha pak měl poznat podvodníka v Mikově otci a zmlátit ho. Policie Mikovu otci podvod nakonec nedokázala a Pechovi soud udělil dvouletý podmíněný trest. Podle Mika mladšího však Pecha dostal málo, a proto celý ten ohňostroj slov o apartheidu a emigraci.

Miko fouká do ohně rád, už koncem 90. let jako dopisovatel Romského národního kongresu (RNC – http://www.romnews.com) místo řešení oboustranně složité situace nabádal české Romy k vystěhování, protože každý Rom uprchlý z ČR podle něj snižuje možnost další potenciální rasové vraždy.

Dvě zprávy, dva přístupy. „Bílá“ většina by neměla šetřit penězi a předáváním zkušeností i sociálního kapitálu tam, kde vzájemná spolupráce pomáhá růst nové nezkorumpované romské elitě, a naopak nebát se ukázat záda lidem, kteří emancipaci Romů spíš komplikují.