V této chvíli je celkem 8177 nakažených. Napadnout musí každého ptát se, kde je vlastně ta epidemie. Epidemie se vyhlašuje tehdy, když je 1 000 až 2 000 nemocných na 100 000 obyvatel. Rozpočteno na 10 000 000 je zhruba 80 pacientů a to má do epidemie hodně hodně daleko. Ale na srdci mám teď něco jiného.

Až dosud zemřelo celkem 283 osob, přičemž se nabízí ptát se: na covid či s covidem? Ale určitě bych nerad argumentoval tím, že tito pacienti by stejně zemřeli. Zemřeme nakonec všichni a každá hodina života přijatelné kvality stojí za to. To je ostatně odedávna éthos veškeré medicíny a není na tom co měnit. Stojí za to léčit a ještě spíš uzdravovat každého, totiž mladého a stejně tak i starého. Zde nelze dělat žádné kalkulace o tom, kdo by si zasloužil žít spíš. Ale na druhé straně je třeba zvažovat vždycky to, zda při zachránění jednoho života nebude zmařeno mnoho životů jiných. To by bylo již skutečně špatně.

Tady začíná moje úvaha. Úvahu lze otevřít tím, že již nyní nejsou někteří pacienti léčeni adekvátně či vůbec a kvůli tomu zbytečně skonali. Zajisté by se dalo tvrdit, že leckdo z nich by zemřel tak či tak. Leč tuto argumentaci jsem odmítl již i na druhé straně. A v mém dosahu mohu připomenout smrt například manželky významného ekonoma Markéty Sedláčkové či Dušana Vančury ze skupiny Spirituál kvintet a takových je již asi hodně. Částečně je to kvůli tomu, že se návštěvy lékaře kvůli epidemii báli, jiní nechtěli obtěžovat a u mnohých odsunulo vyšetření či ošetření samotné zdravotnické zařízení kvůli tomu, aby zůstaly volné kapacity; kapacit vhodných k léčení postižených koronou jsou u nás ovšem násobky toho, co je nutné.

Kromě toho je spousta těch, kteří přišli či přijdou o zaměstnání a případně jim zanikne coby jediný zdroj obživy jejich živnost či firma s tím, že v určitém věku se nikdo do zakládání firmy nové pouštět nebude. U leckoho tento stres způsobí psychosomatické poruchy až po možné mrtvice, žaludeční vředy, rakoviny či jiné choroby. Jiní se na základě toho uchýlí či vrátí k alkoholu, drogám a jiným závislostem, přičemž následky budou pro celou rodinu vesměs zničující. Zejména to postihne drobné podnikatele kvůli tomu, že vláda na ně přes líbivé sliby kašle. Avšak někteří na kraji propasti bez naděje prostě spáchají sebevraždu. Ovšem již to, že mnozí jsou nuceni dle příkazu vlády být spolu doma, bude vést k tomu, že se jejich manželství rozpadne s podobným dopady na jejich zdraví.

Ale ještě jeden moment je klíčový. Při krachu mnoha firem bude spousta lidí bez zaměstnání, čili na podpoře, ovšem hlavně dojde k výraznému omezení výběru daní. Na nic tudíž peníze nebudou a kvůli sníženým příjmům výrazně poklesnou i příjmy zdravotních pojišťoven. Pojišťovny tudíž nebudou mít na to, aby se léčili ti, kteří by se jinak léčit mohli. Další a další budou umírat zbytečně, přičemž stát žádné zdroje na podporu těchto výdajů mít nebude.

Nechávám schválně stranou ostatní ztráty počínaje tím, že všichni zchudnou a že chudí budou v tomto směru oběťmi hlavními, či že školní výuka bude pro řadu exponovaných ročníků vážně podlomená. Zároveň pevně doufám, že se podaří vyvést zemi z „normalizace“ této karantény a vrátit ji zpět k demokracii.

Moje úvaha se týká výhradně zemřelých s tím, že vedle notoricky všude uváděných čísel je třeba uvádět i čísla z druhé misky vah: kolik lidí zemře na všechny ty vesměs zmatené a namnoze zbytečné kroky současné vlády. Na jedné straně jsou zemřelí na nákazu či spíš jen s ní a na druhé straně jsou zemřelí kvůli boji s nákazou coby jeho oběti. Žádná data nemám (zde se nabízí důvod toho, že data vláda tak pečlivě tají), ale troufám si tvrdit, že váhy se vychýlí na stranu zhoubných důsledků takto pošetilé karantény.

Převzato z blogu autora