... není pěkný pohled na aktuální stav české společnosti. Měli jsme už dávno být sebevědomými Evropany, místo toho se dojímáme nevkusným sentimentem, podléháme záchvatům hysterie, vršíme jedno klišé na druhé. O tanci mezi vejci na předvolebních mítincích ani nemluvě.

Všimli jste si, jak často se dnes zaklínáme dvacátým výročím Listopadu 89? Za odpudivé bylo s odvoláním na dvě desetiletí od sametové revoluce už například označeno svržení vlády během předsednictví Evropské unie, koketování s možností vlády opírající se o hlasy komunistických poslanců, odmítání amerického radaru v Brdech, předání Literárních novin do rukou lidí spojených s minulým režimem, zkrácení funkčního období Sněmovny obejitím ústavy, přijetí takzvaného náhubkového zákona, ale i udržování zaměstnanosti v automobilovém průmyslu na pozadí ekonomické krize. Určitě vás napadne i řada dalších ukázek. Jakmile zkrátka chceme někomu vymáchat rypák ve splašcích, poukážeme na to, jakých domnělých nechutností se dopouští teď, kdy bychom si měli spíše pietně připomínat návrat demokracie do Československa.

Imunní vůči této chorobě není ani symbol listopadového zvratu, Václav Havel. Čert přitom vem´, jak se exprezident přiučil rathovským paralelám s Hitlerovou Třetí říší. Mnohem zajímavější je postřeh sociologa Jana Kellera, který připomněl, že Václav Havel, jenž se stal světově proslulým svou kritikou rozporů mezi slovy a činy mocných, nyní podporuje zelené politiky vzdalující se svým programovým závazkům. Při troše škodolibosti by šlo říci: Jak smutné, dvacet let po Listopadu!

Úsměv však mrzne na rtech, když si uvědomíme, kam jsme došli v uplatňování svobody a v umění vést demokratický dialog. Vzpomínám, jak kuriózně probíhaly zlomové chvíle roku 1989 na gymnáziu, jež mne připravovalo pro život. Moudří, ale opatrní kantoři nechali nás, rozrušené studenty, držet se na školním hřišti na okraji města za ruce a zpívat „Ach synku, synku“. To byla jedna z tváří listopadu 89 v Havířově. Do centra města jsme vypuštěni nebyli, prý v zájmu naší bezpečnosti. Ne všude hýbala společností humanitními ideály prosvícená revolta. Jsou místa, v nichž převládala ostražitost odvolávající se na smutnou zkušenost srpna 1968.

Chvíli nám trvalo, než jsme se naučili svá občanská, politická či sociální práva, než jsme přivykli demokracii, než jsme zjistili, že svoboda má své nároky a stinné stránky.

Přesto ještě zaostáváme v přijímání jinakosti a při vstřebávání opačných názorů. Na Romy, Vietnamce, Číňany, Araby, ale i Němce nebo Židy se díváme skrz prsty. Ochotně sedáme na lep populistům, ať už ze Vsetína či z Chomutova. Kypříme půdu pro extremisty z Dělnické a Národní strany, kteří si křikem na náměstích zjednávají pozornost davu i sdělovacích prostředků. Sotva by předváděli své spektákly, kdyby necítili zájem a poptávku…

Dvacet let po Listopadu jsem také objevili vejce. Nač diskutovat, nač demokraticky volit? Vždyť nejsnazší je vrhnout na politického protivníka vajíčko a volební urně se pak velkým obloukem vyhnout. Od zakřiknutosti sklonku normalizace jsme ohromným obloukem dospěli k vedení dialogu beze slov. Už jen zbývá, aby vejce létala nejen ze skrumáže voličů na pódia, ale i z pódií do davu. Prozatím si politici naštěstí vystačí s negativními kampaněmi. Strašení místo řešení. Na jednom rohu visí bubák návratu komunistů, na druhém asociální pravice. Bát se je lidské. Proč ale tento pocit jitřit před každými volbami? Nebylo by příjemnější těšit se? To by však vyžadovalo reálné sliby politických lídrů a trpělivost občanů.

Talent uvažovat v dlouhodobém horizontu je nám dosud cizí. Populárnější je sobectví. Jistý politik se podivil nechuti enviromentalistů k prolomení územních limitů v severočeské hnědouhelné pánvi. Musíme prý zužitkovat to, co nám příroda nabízí. O možnosti předat tento dar dětem a vnukům ani nezauvažoval. Vyhrává síla okamžiku, nutkání žít a užít si. K čemu morálka, k čemu právní stát? Přednost má svoboda vaječné střelnice, svoboda baseballové pálky, svoboda válcování oponentů. Vládne zákon silnějšího. Potom ani nepřekvapí názor elitního soudce, že když jde o stabilitu vlády, musí spravedlnost ustoupit.

I nad takovým postojem můžeme buď zaskuhrat, že jde o zajímavý dárek k dvacetinám listopadové revoluce, anebo se spíše věnovat nápravě. Leč, marná sláva, první cesta je neskonale pohodlnější a mediálně stravitelnější.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6