SPOLEČNOST: Dvacátá Bahna

Bahna, to cosi mezi poutí a vojenským happeningem. Odehrává se to v Brdech, ve vojenském prostoru kousek od obce Dobřív. Předvádí se tam vojenská technika historická i současná a je to sraz fanoušků moderní vojenské historie. Letos to bylo podvacáté, byl jsem tam poprvé se svou fotografickou školou fotit. Mám tedy čerstvé oči. Podotýkám, že je mi ta akce sympatická, a pokud si tady dovolím nějaké reflexe, není to proto, že bych měl něco proti Bahnům a proti Brdům a armádě. Jenom holt jsem už takový, že mi pořád něco vrtá hlavou.

Především je moc dobře, že se tu připomněly boje naší československé armády proti Maďarům a Ukrajincům na Podkarpatské Rusi v roce 1938. To je epizoda zcela zapomenutá a chválabohu, že připomenutá. Byla to součást obrany státu, marného boje v okamžiku, kdy už bylo všechno prohráno. Sláva Bahnům, že to připomněla (ta Bahna), a prosba k historikům – nebylo by dobře to připomenout víc a důkladněji a se vším všudy? Připomínáme si Zborov a Tobruk a Duklu, proč ne toto?

V této souvislosti mě zarazilo, jak málo se na těch Bahnech připomínala současnost, tedy naše současné angažmá v zahraničních misích. Ano, v oficiálních projevech na úvod, to ano. Zdálo se mi ale, že tam chybí jasná prezentace – naši vojáci bojují, jsou v Afghánistánu, v Iráku, v Kosovu. Měla by to líp připomínat armáda, to určitě. Ale nejen ona. Je jistě zábavné si obléct sovětské a německé uniformy a svést bitvu. Nechápu ale, že podobný bojový sexappeal nemají současné boje našich paragánů někde v afghánských horách.

Ono mi to celkově připadalo, že hodně lidí bere to bojování jaksi dekorativně. Vidím mládenečky v kompletních uniformách, obtížené plnou polní. Tedy, rád bych ty batohy potěžkal, čeho jsou plné, zdali výstroje a munice a kádéček, anebo molitanových polštářů. Ohromný je zájem o vzduchovky, které vypadají jako opravdové současné zbraně, pistole, samopaly, ostřelovačské pušky. Nějak mně z toho bylo divně, když jsem cítil tu absenci souvislosti se smrtí, se zabíjením. Jako by tam chyběla jakási vážnost, to mrazení v zádech pociťované při dotyku s něčím absolutním. Ona je ta zbraň vyrobena, aby zabila, a k zabíjení musí být hrozně vážný důvod. Ale třeba se na to dívám špatně a třeba se mýlím, jako už mockrát.

Jeden podiv si ale přece neodpustím. Patřím k těsně poválečné generaci – i když, jak se to vezme, atomová bomba vybuchla, když už jsem byl na světě... No a v dětství jsme si taky hráli na vojáky a na partyzány a tak podobně, jenže nikdo nechtěl být Němec, takže jsme to vyřešili cizineckou legií. Nikdy nezapomenu, jaký sprduňk jsem dostal od sousedovic kluků! Objevil jsem letáček, na kterém byl namalovaný Američan a Rus, jak rvou na kusy hákový kříž. V hákenkrajcu byla trhlina a mně to připadalo jaksi neladné, takže jsem vzal tužku a tu díru v kříži zamaloval. Bylo zle!

Že by někdo na sebe navlékl esesáckou uniformu? Přiznám se, že se mi při té představě ježí chlupy na zádech a musel bych mít hrozitánsky dobrý motiv, abych to udělal. Vášně opadly. Dnes je to historie. Takže se na těch Bahnech promenovali bok po boku esesáci s Amíky a Rusáky. Asi je to dobře. Na ty naše kluky, co jsou pod palbou v horách, na ty by se ale zapomínat nemělo. Tak třeba příště.

LN, 22.6.2009