Dostal pan Aleš Rozsíval z Prostějova. Výkon bude vykonán v zařízení se zvýšenou ostrahou. Důvodem byly vyhrůžky smrtí jiným lidem, které tento pán považoval za nehodné žití.

Cílová skupina pana Rozsívala byla poměrně široká. Kupříkladu pana Radka Bangu by nejraději umístil do plynové komory. Dalšími objekty byli policisté, soudci a rovněž teolog Msgre. Tomáš Halík, u něhož by si před jeho smrtí vychutnal ještě nějaké to mučení. I Židé byli dle názoru tohoto jedince nehodní života a na místě bývalého prostějovského židovského hřbitova by pro ně zřídil koncentrační tábor. Je nutné poznamenat, že u tohoto člověka nešlo o nějaký náhlý výron jeho životní „filosofie“, ale že již měl za podobné své projevy udělen v minulosti podmíněný trest.

Bylo by možné celou podobnou událost přejít poznámkou, že jde o patologicky vyšinutého jedince, který má svůj hodnotový žebříček poněkud zpřeházen a že jde o společensky zcela okrajový jev. Rovněž je možné tvrdit, že máme v naší společnosti – aspoň zatím – svobodu slova a projevu (a jistě i po něm) a že pokud jde pouze o podobnou verbální dehumanizaci, netřeba jednat s takovou tvrdostí. Nepochybně pan Rozsíval najde porozumění u řady těch, kteří budou v souvislosti s jeho projevem argumentovat výše uvedeným.

Nalezení dělící čáry mezi „soft“ dehumanizací, s kterou se dnes a denně setkáváme na různých fórech, a situací, která je již „přes čáru“, není vždy snadné. Kolikrát jsme v hněvu pronesli výrok „já ho snad zabiju“, jenž byl ovšem myšlen spíše jako povzdech, který nebyl myšlen vážně. Na druhé straně pan Rozsíval prováděl svou činnost dlouhodobě a poměrně sofistikovaně, kdy využíval různé IP adresy a snažil se svou činnost maskovat.

Fedor Gál kdysi na otázku, kdy je třeba podobné projevy trestat a kdy ne, tedy na onu dělící čáru odpověděl jednoznačně: „pokud někdo komukoliv vyhrožuje násilím a smrtí, je třeba konat“. Historie zná mnoho případů, kdy nejprve nenápadné poznámky, drobné krůčky atd., nakonec spustily lavinu iracionální nenávisti, v niž se nakonec ocitli i ti, u kterých bychom vždy přepokládali životní rozhled, humanitu a laskavou moudrost. Hitlerovu ideu nacionálního socialismu a antisemitismu odsouhlasilo jako správnou přes 900 špičkových vědců různých oborů, mezi nimiž byli přední filosofové (kupříkladu i Martin Heidegger), mnoho předních profesorů medicíny a pod. Dějinné události třicátých let 20. století ukazují, že i vyspělá společnost není vůči podobným vlivům imunní.

Zdravá společnost má dostatek protilátek proti podobným metastázám nenávisti vůči osobám jiného rasy, barvy pleti, vyznání či jen jiného životního postoje. Obávám se, že ta naše mezi takto silné organismy nepatří a že v ní existuje řada jedinců, kteří by se rádi „realizovali“ v činnosti, kterou popsal pan Rozsíval a že by stačila nějaká jednorázová událost, aby podobní jedinci nabyli vrchu.

Z tohoto pohledu je umístění pana Rozsívala do temnice na dvě léta správným krokem a vzkazem jemu podobným, že podobné projevy jsou nepatřičné a trestuhodné.