Nedávno se mediálně dost hlučně připomnělo a dosud v dozvucích připomíná 400. výročí bitvy na Bílé hoře, jejíž výsledek za sto minut jejího průběhu předurčil osud českého státu na 300 let. Způsobil likvidací stavovského státního systému zavedením panovnického absolutismu, a tak likvidaci plnohodnotně reálné, svobodné existence českého státu. Masovou emigrací v důsledku násilné rekatolizace většiny obyvatelstva náš stát spolu s odstraněním stavovského systému vlády připravil o národní elitu a možnost přirozeného vzniku novověké demokracie, jež se na západ od nás zrodila z reformační stavovské půdy, a to nezřídka a nikoli náhodou i po úspěšné obraně před absolutistickými a nábožensky intolerantními nároky Habsburků. Místo toho jsme se na čtvrt tisíciletí stali civilizačně zaostalým a pro většinu obyvatelstva do bídy uvrženým provinčním územím.
Na popírání a bagatelizaci těchto základních skutečností se v mediálních připomínkách výročí bělohorské bitvy zaměřili jak ideologové z nejrůznějších profesí, tak i zastánci myšlenkově plytkého pobělohorského revizionismu z řad politiků. Staletí státní a náboženské nesvobody a jejich dodnes patrné důsledky líčí například jako barokní idylu nástupu románské kultury. V duchu jakéhosi ideologického školení jimi dosud nevzdělané české veřejnosti zpravidla horečně omílají věcně sice neudržitelnou, ale domněle mýtoboreckou průpovídku o návaznosti totalitní éry komunistického kulturního ideologa Zdeňka Nejedlého a vůbec komunismu na české národní obrození, hlavně Palackého dějepisectví, Aloise Jiráska a samozřejmě T. G. Masaryka. Tato pro ně nepochybně hlavní ďábelská trojice, tedy Palacký, Jirásek a Masaryk, stojící jak myšlenkově, tak politicky u zrodu po staletích plnohodnotně obnovené české státnosti v demokratické podobě, je právě proto od nynějška již zcela výslovně přiznávaným hlavním terčem agresivního úsilí o radikální ideologickou očistu českého národa v duchu jedině správného vědeckého názoru na české dějiny. Inu, ukázkový komunismus naruby v krystalicky čisté podobě.
Neméně činorodě se má k světu i postkomunistický revizionismus, zacílený na rehabilitaci komunistické totalitní diktatury důrazem na její lidsky pochopitelnou každodennost, a tak údajnou přijatelnost. Děje se tak v obdobném duchu jako v případě pobělohorského revizionismu, kdy jedna z jeho mluvčích objevně zdůrazňuje, že „lidé, kteří žili v období Bílé hory a nebyli přímo postiženi, si na ten nový život zvykli. A žili ho takový, jaký byl.“ Hlavním terčem revizionistického proudu orientovaného na rehabilitaci komunistické éry našich dějin je pro jejich zastánce pochopitelně nepřijatelná charakteristika komunistického panství jako ve své podstatě dynamické a vyvíjející se totalitní diktatury. Lidem se přece žilo relativně dobře, tak jaképak zásadní stížnosti. Obdobně se někdejší šéf rakouských Svobodných Haider kdysi veřejně vyjádřil o Rakousku, tedy vlastně správně Východní Marce, za Hitlera, ale pokazil si tak politickou kariéru.
To kariéra našich postkomunistických revizionistů má v rozmanitých institucích podstatně odolnější kůži. A s politikou to určitě nemá nic společného, když svá objevná moudra hlásají čistokrevní a hlavně pokrokoví odborníci s komunistickým rodinným pozadím a nadvědeckým marxistickým světonázorem. Jeden se dokonce v údajně odborném filosofickém textu upřímně vyznal z hlubokého přesvědčení o „epistemické nadřazenosti marxismu“. Tak jakápak argumentovaná diskuse, milí postsoudruzi, to by pak vaše úžasná práce mohla i ztratit smysl a to nelze připustit. Zvláště v době, kdy neomylná dogmata neomarxistické pokrokovosti a korektnosti ovládají prestižní západní univerzity, mediální hlavní proud a dravě prolínají hlavně západní politikou.
Tak jako byl Masaryk, výrazný kritik marxismu a zakladatel našeho svobodného demokratického státu, od té doby hlavním terčem ideologické nenávisti československého komunistického hnutí a od roku 1948 komunistické totalitní diktatury, stal se jím spolu s Palackým pro nynější pobělohorský revizionismus. Jak dnešní pobělohorský, tak komunistickou totalitní diktaturu rehabilitující revizionismus, jenž v ní po vzoru západních marxistů s vážnou odbornou tváří objevuje demokratické prvky, obhajují a rehabilitují každý svou oblíbenou éru nesvobody našich dramatických dějin. Oba revizionismy si tak podávají ruce, aniž by to možná tušili. Každopádně oba, každý po svém, názorně a poučně předvádějí, jak trnitá a dlouhodobá je naše přítomná a zjevně i budoucí dějinná cesta, jíž se zkratkovitě říká vyrovnání s komunismem.
Autor je politický filosof