29.3.2024 | Svátek má Taťána


SPOLEČNOST: Dva dobří lidé

24.12.2012

Kvůli nemocnému dítěti si na rok odřekli pivo

Nepít pivo není žádné umění. Dělám to skoro každý den, kdy mám jet autem. A protože autem jezdím skoro každý den, a to i večer, tak musím tu konzumaci načasovat tak, abych při nástupu do vozu byl jako řidič čistý. Ale pití piva je jen jednou, i když důležitou, životní radostí. Daleko větší a trvalejší radostí jsou ale zdravé a prosperující děti. Já si nemohu stěžovat, zadařily se mi tři a žádné z nich netrpí žádnou vážnější chorobou.

Starší dceru sice sklátila borelióza, ale bez následků. Úrazy utrpěl pouze synek, a to vždy pod velením jeho milované a milující babičky. Jednou se dokonce projel v socialistické houkačce, bylo to v tom seriálu Sanitka, a pak také pobyl nějakou chvíli v kyslíkovém stanu. Díky Bohu také bez následků. Mě se to moc netklo, byl jsem na vojně bránit socialistickou vlast, a tak mi rodina informace jen dávkovala.

Ne každá rodina je ale tak šťastná a ne každá rodina také vydrží. Kandidátka na prezidenta, paní Táňa Fischerová, by mohla vyprávět. A jsou i horší choroby, choroby, které pomalu, ale zato jistě dítě zabíjejí. O těch chorobách psát neumím, jejich názvy znám jen z doslechu. Nejpopulárnější je fenylketonurie, ta ale nezabíjí člověka, jen jeho mozek. Naštěstí ji už lékaři umí včas detekovat a nařídit pacientovi celoživotní hladovku od bílkovin.

Pak jsou ale další choroby a některé z nich zabíjejí. Namátkou a z doslechu: andrenoleukodystrofie, mukopolysacharidóza a podobné. Které z nich jsou smrtelné, nevím, ale mnohé z té skupiny smrtelné opravdu jsou. A co horšího, chlapi to často neunesou a od rodiny odcházejí. Jemže to pravé hrdinství je u rodiny zůstat a ne si třeba v hospodě hrát na disidenty. Ale to jsem odbočil.

V tom konkrétním případě, o kterém píši, jde o nemocného chlapce, nevím, zda smrtelně nemocného, jehož matka je kromě toho ve velmi tíživé sociální situaci. Po rozvodu nejenže zůstala sama, ale bývalý manžel ji ještě vyhazuje z domu, který mu patří. Je-li to pravda a já bych ho potkal, měl bych asi tendenci mu lehce upravit ciferník.

A znáte to, jak se dva manželé po deseti letech baví. Žena mi říká: Tak už jsem to nemocné dítě pro ten sponzorský dar vybrala. A popisovala mi toho chlapečka, o kterém je řeč výše. A já na to: A kolik dostane? To žena nevěděla a já si tipnul, že hoch, tedy vlastně jeho matka, dostane tak pět až deset tisíc.

Jenže špatný odhad. Později mi žena hlásila, že těch tisíc bude třicet pět a že maminka toho chlapce se rozplakala. No, bodejť by ne, po takové zkušenosti s chlapama by se při tom daru rozplakal každý, vždyť ty peníze alespoň částečně... znáte ty problémy při hledání bytu, kdy musíte skládat kauci a ještě případně platit provizi realitnímu agentovi.

Ovšem kdyby banka dala 35 000, to by mě nedojalo. Dojalo by mě, kdyby banka té mamince tři roky přispívala na nájem nebo ten nájem přímo celý platila. Ale to, co mě naprosto uzemnilo, je fakt, že dnes se ty peníze předávaly a já se konečně dozvěděl, kdo je tím sponzorem.

Houby banka, ale dva mladí kluci, manažeři jedné banky, si řekli, že spolu nebudou rok chodit na pivo a penízky budou strkat do kasičky pro nějaké nemocné dítě. Jsem pragmatik cynik, ze všeho mám legraci, ale když jsme to slyšel, tak mi vhrkly slzy do očí. Opravdu. Naprawdę tak, jak říkají Poláci.

Převzato z blogu autora s jeho souhlasem