21.9.2021 | Svátek má Matouš


SPOLEČNOST: Důsledky sportovního lockdownu přicházejí

31.8.2021

Nesmlouvavé údery soudcovského kladiva dopadají už několik týdnů na hlavy politiků, kteří se v uplynulých 16 měsících zapojili do vydávání de jure prý zcela neoprávněných korektivů, zákazů a opatření. Ty tvrdě postihly mimo jiné i oblast sportu. Můžeme jim ale přičítat i objektivní deficit našeho pohybu? Neměli bychom se my sami stát hlavními strůjci a opatrovníky svého zdraví?

Jak se vyjádřil světoznámý fyzioterapeut Pavel Kolář, jde doslova o zločin, který zde byl během uplynulých měsíců spáchán na sportovcích a zejména na dětech, jimž byl prakticky znemožněn klubový sport, a tím i pro zdraví nepostradatelný pohyb.

Následky nyní zaměstnají především lékaře, ale už brzy i daňové poplatníky, sponzorující bobtnající rozpočet Ministerstva zdravotnictví. Tento rezort bude totiž s použitím našich prostředků čelit očekávané tsunami dětské obezity, cukrovky, zvýšené hladiny cholesterolu či vysokého krevního tlaku. Pohybové embargo se devastujícím způsobem podepsalo na zhoršené fyzické kondici a zdravotním stavu většiny dětí a tím pádem i celé budoucí populace.

Samozřejmě bychom v první řadě měli pojmenovat viníky.

Po boji je však králem každý. Nehodlám zde proto ex post ostentativně přihazovat další zbytečný balast laciných výčitek a ze zaručených pravd se rekrutující ohňostroj rad, které se nyní sypou na hlavy odpovědných politiků, již nás dobou koronakrize prováděli. Takřka ze dne na den se ocitli v opravdu nezáviděníhodné situaci.

Pro nás všechny a zejména pro ty nejvýše postavené a zatížené navíc zodpovědností za druhé to byl skok či spíše pád do neznámé hluboké propasti, v níž jsme se všichni museli naučit s covidem koexistovat. A to chvíli trvá a přináší to s sebou řadu chyb a omylů, z nichž leckteré lze omluvit. Potud platí můj retroaktivní generální pardon.

Působí ovšem poněkud tragikomicky, když se zpětně dozvídáte, že v okolních zemích sportování dětí a organizovaný pohyb běžel během pandemie vesele dál, byť třeba omezeně. Tamní orgány si evidentně uvědomovaly to, co naše nikoliv. A sice jak důležitý je pohyb a rovněž i sociální kontakty pro zdravý vývoj zejména všech školou povinných (a nejen jich).

Tuzemské sportovní kluby dostávaly od státu bezpočet často naprosto protichůdných a nesmyslných pokynů, příkazů a zákazů, takže nakonec ještě rády vzaly klíče – a cvak – zavřely krám.

Teď se vracím k době militantního podzimního lockdownu, kdy se české děti v domácím vězení ještě více zamilovávaly do „gaučového“ stylu života s televizním ovladačem v jedné a s mobilem v druhé ruce, zatímco v Polsku či v Německu standardně probíhaly tréninky sportovních klubů pod dohledem zkušených trenérů.

Takovýto funkční a obecně prospěšný společenský konsensus u nás přehlušily vylekané hlasy vyzývající ke znehybnění prakticky čehokoliv – jen aby nám už proboha klesla ta zatracená čísla.

Nedá se přitom říci, že by se naše statistiky ohledně covidu od těch německých či polských fundamentálně odlišovaly. Chyběla prostě odvaha povolat ony zkušené trenéry, které zde samozřejmě máme, a ti by si nepochybně dokázali poradit s organizací tréninku například na hokejovém či fotbalovém hřišti. Tedy v případě, že by zcela výjimečně obdrželi skutečně srozumitelné a jednoznačné instrukce.

Nicméně, abychom byli zcela korektní, musíme si v poněkud širším kontextu přiznat, že současnou „on-line“ generaci dětí nám nepřinesl žádný covid, ale digitální věk, v němž způsob života směřuje k čím dál větší pohodlnosti, lenosti a chátrání naší fyzické stránky.

A jaká je cesta k nápravě? Hlavním stavebním kamenem by měla být v každém případě rodina, která bude natolik sociálně vyspělá, že se dokáže automaticky a cíleně starat o to, aby děti měly vždy dostatek pohybu - jezdily na kole, na lyžích, běhaly či chodily.

Zní to možná banálně, ale z výzkumů vyplývá, že právě v tomto směru zaostáváme například za severskými státy (Švédsko, Finsko, Island či Norsko). Je v tom i kus životní filozofie a jiný pohled na svět, ke kterému jsme zatím zkrátka nedospěli.

Skandinávské země se rovněž musely vyrovnat s covidem, ale lidé se kvůli tomu hýbat nepřestali.

Ani v době lockdownu a tvrdých restrikcí by průměrná finská či švédská rodina neposadila své dítě k televizi nebo k počítači s odůvodněním, že za všechno může stát a stupidní politici.

Znamená to nehledat záminku, proč něco nelze, ale cestu, jak to uskutečnit.

Že si naše státní instituce za poslední rok a půl krutě zahrály zejména se sportovními kluby, o tom není žádných pochyb. Lze souhlasit s tím, že leckteří čeští vrcholoví sportovci ztratili covidem rok života a budou se teď těžko vracet k původní výkonnosti.

Hovoříme-li ovšem o negativních konsekvencích nedostatku jakéhokoliv rekreačního pohybu v masovém měřítku třetiny populace, pak jde především o to vést děti k tomu, aby byly připraveny a schopny co možná nejdříve přijmout zodpovědnost za svůj život a za své zdraví.

Protože zdraví, ať se nám to může zdát jakkoliv nepravděpodobné, není státním, nýbrž výhradně naším vlastním majetkem.

Autor je publicista



Když holčičky testují: Jak se bude líbit panenka Kitten Cafté?
Když holčičky testují: Jak se bude líbit panenka Kitten Cafté?

Na 20 maminek a jejich holčiček tentokrát čeká kelímek s panenkou Kitten Catfé. Zapojte se do testování a získejte pro svoji holčičku další...






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.