Alternativa virtuální zábavy je možná

V týdnech Babišova (skoro)stanného práva se nám rozmáhá nový fenomén: virtuální zábava. Umělci pořádají virtuální koncerty, divadla hrají virtuální představení, filmové společnosti umožňují bezplatné sledování prémiových filmů z bezpečí domova. Někteří z umělců uvolňují uzdu své kreativitě a prezentují nahrávky celých orchestrů, kde jednotliví hudebníci nahrávají své party přímo z karanténního bezpečí svých příbytků. Bohužel, přes veškerou vynalézavost a marketingově umně pojatou solidaritu, jde v posledku o jedno: více a více času konzumně a pasivně stráveného u „bedny“.

Nápady, jak si alespoň zčásti zkrášlit vězení (pro někoho odůvodněné, pro jiného režimem přehnaně vynucované) jsou již přitom na stole. Zimní sezónu pro lyžaře už asi nezachráníme, byť hory, zejména Alpy, jsou stále plné sněhu. Když jsem 15. března v Jeseníkách brázdil běžeckou stopu, v poslední den legálního (de facto) upravování strojových stop a legálního (de iure) poskytovaní ubytovacích služeb, přemítal jsem v lůně přírody nad možnostmi, co dál. A tak jsem v duchu Cimrmanově usoudil, že jsem právě vynalezl elektrolyže, abych záhy zjistil, že vynalezeny již jsou. Akorát se o nich (na rozdíl od elektrokol) ještě neví. Možnosti, jak i dalšími vychytávkami vyzrát nad uzavřenými vleky a lanovkami, již k dispozici také jsou, teď ještě domluvit pronájem ski areálů ze strany vlastníků, aby se jim byznys vyplatil a aby nájemci nevpustili na svah více lidí, než je stát ochoten tolerovat. Anebo prostě více pěstovat free-ride mimo sjezdovky.

Avšak dost zimy. Jaro je již zde, a například v USA ze zřejmých důvodů oprašují fenomén drive-in kin více než kdy jindy. A nejen kin. Tamní, zejména evangelikální církve přišly s nápadem drive-in bohoslužeb, kterýžto se již nyní šíří po celé zemi. Možností, jak využít automobily pro částečné odbourání sociální izolace, je samozřejmě více: napadají mě například drive-in koncerty, kde kapely na pódiu dodrží bezpečné rozestupy. A klidně ať jsou třeba mezi jednotlivými muzikanty skleněné bariéry: logisticky zajistit takové pódium problém není a designově lze věc rovněž ošetřit ku všeobecné estetické spokojenosti. Samo sebou, sedět v uzavřeném autě asi není vždy to pravé ořechové, leč poptávka po drive-in kinech (i v dobách předkoronavirových) a vznik fenoménu zmíněných bohoslužeb naznačuje, že zájem ze strany části veřejnosti existuje. Jakkoliv třeba drive-in divadlo, případně jiné hutnější kusy by se asi ujaly jen u lehčích žánrů, kupříkladu operety.

Aby mi bylo rozuměno: Jako praktikující křesťan nemám nic proti online vysílání místní bohoslužby, ale do kostela mám ve zvyku chodit hlavně kvůli komunitě, společenství, přátelství. Pokud musím ležet doma na gauči, raději si pustím svého oblíbeného špičkového kazatele s výtečnými rétorickými schopnostmi i s darem povzbudit ducha. Rovněž nemám nic proti online koncertu místní kapely, ale když mám být z vládního nařízení upoután na lůžko, proč si radši nepustit prvotřídní koncert Rolling Stones ze Strahova?

Jistě, online zábava ze strany mého oblíbeného klubu či hospody by za jistých okolností vhodná byla i pro mě, člověka poněkud hypersociálního: To by ovšem místní lokály musely nabízet sdílené online párty v rámci pokročilejších forem virtuální reality. Zmíněná technologie s podporou kvalitního hardware však mezi prostým dělným lidem rozšířena příliš není, pročež dát si s přáteli schůzku v online prostoru a nepoznat rozdíl je stále hudbou budoucnosti, byť snad i blízké. A všeobecný útěk do Matrixu před karanténou asi také není oním všeobjímajícím receptem pro lidstvo.

Za mě tedy vítězí jednoznačně drive-in kultura. A určitě nezaškodí připojit krátký epilog z Christianity Today:

„Jeden z členů sboru to původně řekl jako vtip: „Možná bychom měli dělat drive-in bohoslužby.“ Všichni se začali smát. Byla pauza. Pak Baumgart znovu zopakoval tu větu: „Možná bychom měli spustit drive-in bohoslužby.“ Tentokrát to nebylo vtipné. Byl to nápad, který by se mohl ujmout. Možná právě teď v čase karantény nastal ten správný čas. Baumgart v rozhovoru řekl, že během několika minut sbor přijal koncept, který nikdy předtím nebral vážně, a začal řešit technickou výzvu, jak to celé zrealizovat. Proto se zkontaktovali se sborem v Daytona Beach na Floridě, který již 66 let provozuje drive-in sbor a bohoslužby vysílá přes rádiové vlny. S čím se však pastor bude muset hlavně popasovat, není technická část, ale fakt, že nebude vidět lidi, ale auta. „Musel jsem přizpůsobit své kázání a také své myšlení, abych věděl, že za těmi čelními skly jsou lidé,“ řekl. „Nemluvím s auty. Mluvím s lidmi,“ dodal.“

tombi21.blog.cz