Za koho vlastně klimatičtí záškoláci oteplování mluví a čí zájem hájí? Mluvčí studentů Petr Doubravský se v pořadu Rozstřel na iDnes vyjádřil, že to, oč jim jde, je ekologický prospěch. A ten je prý prospěchem pro všechny.

A co lidé a jejich prospěch?

Prohlášení o všeobecném ekologickém prospěchu považuji za velmi důležité. Odhalují se tak jejich skutečné motivy a hlubší myšlenkové premisy, stejně jako motivy celého environmentalistického hnutí - pokud jsou ještě někomu neznámy.

Není pochyb o tom, že celé zelené hnutí, bez ohledu na jeho aktuální inkarnaci, je veskrze kolektivistické. Kolektivismus pokládá společnost za jednající, hodnotící entitu, která má své vlastní zájmy a svůj vlastní prospěch, přičemž tyto zájmy a prospěch nejsou pouhou sumou zájmů jednotlivců - je to společenský, kolektivní prospěch sám o sobě, oddělený od zájmu jednotlivců, přičemž zájem jednotlivce a zájem společnosti spolu mohou být v rozporu. Kolektivismus pak má jasné důsledky pro politiku: socialismus, který udupává jednotlivce ve prospěch autoritou formulovaných zájmů a cílů společnosti. Zájmy jednotlivce jsou v takovém politickém systému systematicky obětovávány podle imperativů altruistické etiky, která vyzdvihuje sebeobětování jako nejvyšší morální dobro.

Samozřejmě, že dnešní politický systém je postaven na kolektivismu, stejně jako na kolektivismu stál komunismus, nacismus, fašismus, maoismus atd. Praktické důsledky všichni známe, nicméně je třeba zdůraznit, že kolektivistická politika je v rozporu s lidským životem i tehdy, pokud by byla uplatňována bez přímého násilí - tedy pokud by ji lidé přijali dobrovolně. V konečném důsledku není rozdíl mezi vraždou a sebevraždou. Jakou z těchto alternativ nám nabízejí klimatičtí záškoláci a jejich mluvčí, to se teprve v praxi ukáže.

Ekologický prospěch je naprosto nesmyslným pojmovým slepencem. Prospěch je pojem, který má význam pouze ve vztahu k jednotlivci. V souladu s kolektivismem a altruistickou etikou ekologisté definují prospěch jako něco vyššího, něco, co je v zájmu planety a celé společnosti, přičemž planeta a společnost formuluje tento zájem prostřednictvím klimatických aktivistů.

Bez ohledu na to, jaké konstrukce - v podstatě vycházející z platónské filozofie (ať už ji klimatičtí záškoláci znají či ne) - jako filozofický základ pro své postoje zastávají, individuální prospěch je něco, co nelze pominout. Sami pánové Doubravský a Jankovský a davy stávkujících studentů s Iphonem v kapse a Ipadem v batůžku jsou vlastně výsledkem společensko-ekonomického systému založeného na osobním prospěchu, na osobním štěstí, na produktivitě, na individualistickém sebezájmu, třebaže oni sami to nikdy nepřiznají, a maximálně si kupují jakési klimatické morální odpustky tím, že aktivně „snižují svoji uhlíkovou stopu“, nejedí maso, nelétají letadlem, a nepoužívají igelitové tašky.

Snažit se však kupovat si takovéto klimatické odpustky a stavět se kvůli tomu na jakýsi morální piedestal je neuvěřitelné pokrytectví. I lidé jako pan Doubravský mají totiž nesmírný prospěch z toho, že žijí v technologicky orientované společnosti, která svůj blahobyt a růst založila na využívání fosilních paliv a stále je na nich vlastně závislá. Sami klimatičtí záškoláci dnes žijí v blahobytu a zdravém prostředí díky tomu, že na něj a na jeho růst bylo zaděláno před mnoha a mnoha lety minulými generacemi, které využívaly všech možností, které jim tehdy naše planeta nabízela, akumulovaly bohatství a kapitál, dále jej investovaly, rozmnožovaly, konstantně zlepšovaly svůj život a jeho kvalitu, dosáhly a dalším generacím zabezpečily dostupnou zdravotní péči, čistou vodu i dostatek levných a kvalitních potravin. Neustále se zvyšuje doba dožití. Počet hladovějících lidí na Zemi se snižuje (s krátkou přestávkou, kdy jejich počty poněkud narostly - kvůli biopalivům).

Celé lidstvo, pokud jsou lidé alespoň trochu svobodní a trochu racionální, závisí a záviselo od 19. století na maximálním využívání planety a zejména fosilních paliv. To, že pan Doubravský dnes může pohodlně studovat, resp. stávkovat za školou a že může létat na ekologistické summity a nemusí se starat o holé přežití nebo v patnácti nastoupit do práce na pole, lopotit se ve velmi nezdravých podmínkách předindustriální společnosti, to vše je zásluhou toho, že dřívější generace využívaly všech zdrojů, které jim planeta nabízí, a ani na minutu je nenapadlo, že by budoucím generacím měly něco ušetřit. Naopak, tímto svým přístupem, který by snad někdo ironicky nazval „po nás potopa“, prospěly naší generaci i generacím, které přijdou po nás, nejlépe. Po nich totiž nezbyla potopa. Zbyl po nich bohatší a krásnější svět, v němž se lidem žije stále lépe, zdravěji a šťastněji - jsou-li svobodní. Podle klimatických aktivistů je však invence, racionalita, touha po blahobytu a štěstí jakýmsi dědičným hříchem - a chtějí, abychom za něj pykali.

Pokud dnes někdo tento naprosto nepředstavitelný a lidským vědomím snad neobsáhnutelný prospěch - dílo mnoha generací, mnoha geniálních mozků a pracovitých lidí - jaksi bagatelizuje, zpochybňuje, očerňuje, omlouvá se za něj tím, že přestal jíst maso, a chtěl by jej nahradit jakýmsi ekologickým prospěchem, je to ničemnost. Je to plivnutí do tváře všem, kteří svoji prací zajistili, aby dnes pánové Doubravský a Jankovský a jejich klimatičtí přátelé mohli pohodlně, s plným břichem a čistě oblečeni mentorovat a kázat.

Tento postoj klimatických záškoláků má svoji nepochybnou morální a psychologickou příčinu: strach a nenávist. Nenávist vůči racionalitě a produkci. Nenávist, kterou Ayn Randová nazvala „nenávist vůči dobru za to, že je dobrem“. A strach - opravdový strach z budoucnost, jenomže nikoliv z jakési klimatické pohromy. Ne, ve skutečnosti jde o strach z vlastní neschopnosti a zbytečnosti, jakési podvědomé uvědomění si vlastní paralýzy, neschopnosti jednat v realitě, neschopnosti myslet. Nebo, ještě lépe, neochoty myslet.

Salám klimatických aktivistů

Oběma mluvčím stávkujících studentů je však třeba přiznat, že pokusil-li se je redaktor konfrontovat s názorem, že jejich návrhy jsou příliš radikální až fanatické, dokázali poměrně zručně zahrát roli umírněný a rozumných, kteří rozhodně politikou, která by měla vycházet z jejich hnutí, nemají v úmyslu zavádět nějaký zelený teror. Tvrdí, že nechtějí vše najednou. Nemá prý smysl zakázat automobily - protože to v konečném důsledku klima stejně nezachrání. Chtějí velká řešení - ale zároveň mají v úmyslu spolupracovat například s odbory na tom, aby důsledky klimatické politiky byly snesitelné a „spravedlivé“.

K tzv. uhlíkové neutralitě, jak si ji k jejich radosti přeje například novopečená předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová, prý vede dlouhá cesta.

Ale tím bychom se neměli nechat ukolébat. Je zřejmé, že nikdo, snad jen kromě Martina Bursíka (který to vlastně udělal), nepředstoupí před lidi a nezačne vysvětlovat, že zakázat jim cestování autem je pro jejich dobro, a i kdyby nebylo, stejně s tím nic nenadělají. Jako mladí aktivisté se snaží vystupovat jako idealisté, jako někdo, kdo skutečně myslí na prospěch lidí, třebaže lidé si jej neuvědomují. Budí tedy dojem jisté umírněnosti a zároveň racionálního zacílení svých postojů. Mluví o zavírání tepelných elektráren nebo o ukončení těžby uhlí, což je něco, co se může zdát na první pohled rozumné - pokud jsme přijali tezi o efektivitě, lacinosti a morálnosti tzv. obnovitelných zdrojů energie (viz výše). Důsledky zavádění protiuhlíkového hospodářství jsou však komplexní a nelze je od stolu posoudit. Lze jen říci, že každá regulace vychyluje trh z rovnováhy a někde, a je vcelku podružné kde, způsobuje nesoulad, chaos, který se nakonec propojí s důsledky jiných regulací a exploduje v podobě krize, jejíž důsledky nějakým způsobem dopadnou na lidi, kteří si ani neuvědomují, že jde o důsledek té či oné regulace - např. zákazu uhelných elektráren.

Lze očekávat, že v takové chvíli si politici vedení zelenou ideologií řeknou, že udělali chybu, a vrátí do systému svobodu? Pokud si jednou vzali za svá environmentalistická kréda, budou muset situaci řešit jinak, dalšími regulacemi, dalšími daněmi, tisknutím peněz, podporou toho či onoho, a budou jen dále prohlubovat chaos. Jestliže klimatičtí aktivisté dnes říkají, že nechtějí zakazovat automobily (a já jim to příliš nevěřím), politika soustavných regulací a zákazů stejně učiní to, co dnes pokládáme za samozřejmé, jako třeba cestování autem, nedostupným a nemožným. Pomocí bezskrupulózní socialistické politiky lze rozvrátit fungující ekonomiku během deseti let - příklad Venezuely je dostatečně ilustrativní. A socialistická politika Venezuely je pouze jednou větví kolektivismu - stejně jako zelený socialismus nebo budoucí klimatický komunismus.

A stejně jako v jakémkoliv extrémně socialistickém režimu, i klimatický socialismus bude muset být nakonec provázen masivním násilím vůči občanům, kteří začnou projevovat odpor. Pokud je klimatologický kult totálně nesnášenlivý vůči jakýmkoliv námitkám a nesouhlasu, nemůžeme očekávat, že politika, která na něm bude postavena, bude s lidmi jednat v rukavičkách. Nenechme se ukolébat zdánlivě naivním, naléhavým vystupováním klimatických záškoláků, nenechme se uklidnit jejich mírumilovným vzezřením bez jakýchkoliv zřetelných stop testosteronu ve tváři. Žádná totalitní ideologie nepředstoupí předčasně, dokud k tomu nemá sílu, před veřejnost s otevřeným vyjádřením, že hodlá svým nepřátelům kroutit krky. Koneckonců, oni se to nemají kam jezdit učit. Tedy zatím.

(Pokračování příště)

Převzato z blogu s autorovým souhlasem.