Cílem této metaforické glosy je ilustrovat současný vývoj postavení českého státu z pohledu jeho občana v porovnání s jednoduchým příkladem – pubertou a adolescencí.

Finanční dospívání

Když dítě vyrůstá v rodině, nemusí zpravidla myslet na to, kolik stojí jednotlivé věci, které tvoří jeho život. Až do pubertálního věku se zpravidla nemusí zajímat o ceny – kolik stojí hračky, kolik oblečení a kolik jídlo. Čím je starší, tím víc přichází ze strany rodičů jemný tlak na vlastní přivýdělek – když chceš nový notebook, choď na brigádu. S postupem času je tedy vyžadována vlastní (při)výdělečná aktivita. V okamžiku, kdy se mladý člověk stěhuje z domu, pupeční šňůra se ztenčuje a postupně přechází do jeho vlastní režie – často až zde člověku nyní dochází, kolik opravdu stojí týdenní nákup, kolik stojí nájem bytu a že auto také (kupodivu) nejezdí zadarmo.

Líné dítě

Dovolím si výše reprodukovaný životní vzorec převést do makro-pohledu. Český (průměrný) občan žil v komunistických letech v období prepuberty u podprůměrné rodiny – rodiče (stát) mu stále dopřávali vše, na co si ukázal, nemusel si přivydělávat (vždyť to spolužáci také nedělali). Synonymem jeho života však byla stádovitou a průměrnost – nedostával lepší hračky, většina jeho věcí byla nekvalitní. Ale co, nemusel chodit na žádné brigády (rozuměj přivydělávat si, investovat, aktivně se starat o svou přítomnost a budoucnost), své hračky měl jisté (bezplatné zdravotnictví, důchody, průměrné vzdělání pro všechny, kartonové byty, dovolené u Balatonu). Tento mladistvý byl zvyklý nedělat nic navíc a dostávat od svých rodičů (státu) vše.

Tvrdá realita dospívání

Po sametové revoluci přišla pro naše dítko zvláštní doba – rodiče mu ukázali venkovní svět, který byl vzrušující a nespoutaný oproti domácímu prostřední – zároveň jej nenutili, aby se snažilo si přivydělávat a aktivně se snažit o svůj vlastní prospěch. I nadále jej téměř bezvýhradně podporovali, když někteří jeho drzí spolužáci si už dokázali svými ostrými lokty vydobýt novinky doby (privatizace) a s nimi spojené bohatství. Naše dítko (občan) bylo však svými rodiči (státem) nadále živeno a nebylo tlačeno k vlastní aktivitě.

Pak však přišel konec prvního desetiletí jedenadvacátého století a (pře)laskaví rodiče již neměli dalších zdrojů, aby své dítě (již přerostlé, rozmachané a obsesivně navyklé na rodičovskou finanční péči bez nutnosti vlastního přičinění) nadále bezpodmínečně vyživovali. Jelikož již jejich potomek byl přerostlý oproti svým (vyspělejším) spolužákům, byl to pro něj šok. Najednou si musel vydělávat sám na věci, o kterých ani nevěděl, že stojí peníze (vzdělání, zdravotnictví).

Jak to tak bývá, zlost na novou situaci a bezmoc z neexistence alternativní cesty obrátil náš adolescent proti svým rodičům (státu) – vy mě nemáte rádi, protože mně již nechcete ve všem bezpodmínečně podporovat! Proces bouření se proti rodičům odmítajícím již vše dítěti platit vypadal drasticky. Co odvětili rodiče? Dítě, role se mění. To, co jsme Ti dopřávali v Tvých dvanácti letech, Ti už nemůžeme dopřávat v Tvých třiceti. Věci skutečně něco stojí, a je čas, aby sis to sám uvědomil(a).

Měnící se role státu

V této glose jsem se pokusil metaforicky ilustrovat aktuální trend - role českého státu vůči jeho občanům se mění. Ať už si to chceme připustit nebo ne, severní cestou (skandinávský levicový model vysokých daní a vysoce kvalitních bezplatných veřejných služeb) se v následujících letech nevydáme, v kontextu současné pře-zadlužené Evropy rozhodně ne. Role státu se bude konzervativisticky zmenšovat, alespoň se o tento diskurs budou vůdci západního světa snažit – v kontextu silné investující (čti skupující) Číny a předlužených západních demokracií neexistuje jiná alternativa.

Bolestivé je v Česku toto období, jelikož mu předcházela čtyřicetiletá etapa socialismu, který nelze vymazat z paměti většinového zastoupení ve struktuře národa. Kdo zažil bezplatné zdravotnictví, relativně vysoké (čti dostačující průměru) důchody a školství si těžko zvyká na měnící se systém – stát (metaforicky rodič) v současné době ukazuje dítěti (občanovi), že vše (vyjmenované)stojí peníze. A tyto peníze musí někdy za zmíněné služby zaplatit. Je to bolestivá převykací doba, ale děkujme dnešním vnějším podmínkám, že již naše děti budou (snad) vyrůstat ve státě, který nebude jen vše-dávajícím rozmazlujícím (a též dlužícím)rodičem, ale zralým vychovatelem, který nás svou umenšenou rolí v našich životech naučí, jak se o sebe postarat. Abychom na důchod nehospodařili jen s pár tisíci od státu, ale měli i jiné příjmy. Třeba.

Psáno pro časopis Přítomnost

Převzato z JakubJanda.blog.idnes.cz se souhlasem autora