Jde o dopravní značení. Při jízdě motorovým vozidlem se musíme řídit dopravními značkami. Kdo se jimi neřídí, páchá přestupek a má být potrestán. Hotovo, tečka.
Dovolím si tvrdit, že věc není tak jednoduchá. Aby řidič respektoval dopravní značení, musí mu důvěřovat. Aby mu důvěřoval, musí mít značení logiku. A zde je asi jeden z nejbolavějších vředů naší dopravy.
Nekompetentnost lidí odpovědných za dopravu se pokusím ukázat na dvou jednoduchých příkladech – jistě každý zná desítky a stovky jiných. V Husovickém tunelu v Brně (délka skoro 600 m) ve směru do Králova Pole jsou umístěny dvě dopravní značky omezující rychlost, které platí, když svítí. V pořádku. Nyní, několik dní tyto značky svítí a v obou pruzích omezují rychlost na 40 km/h. Dejme tomu, že důvodně, i když na první pohled to není patrné. Omezení rychlosti však musí někde skončit. Otázka zní, kde. Vyjedete z tunelu, nikde žádný konec omezení. Těsně za tunelem je odbočovací pruh směrem na Lesnou. Ruší tato odbočka platnost omezení rychlosti, nebo neruší? Je to křižovatka? Asi budu označen za ignoranta, když se takhle ptám. Odborníci na zákon o dopravě by mi to jistě vysvětlili. Ale o to tady právě jde. Řidič by neměl za jízdy řešit možné sporné výklady dopravních ustanovení, nýbrž měl by okamžitě vědět, jak má jet. Musí se rozhodovat ve vteřině i v úsecích, které nezná. K tomu mají sloužit dopravní značky. Domnívám se, že ukončení platnosti omezení je jedním z nejbolestivějších problémů v naší dopravě, který nikomu z odpovědných nevadí. Pokud by odbočovací pruh platnost značky nerušil, je rychlost ve čtyřproudové vozovce bez přístupu chodců zcela nesmyslně omezena nejméně dalších 500 metrů. Až po připojovací pruh z Lesné, dejme tomu, že ten už platnost omezení ruší, protože ti, kdo se připojují, o omezení v tunelu nic nevědí. To je logické, ale i tak by měl někde být umístěn konec omezení rychlosti. V zahraničí tomu tak prakticky všude je. Omezení – konec omezení. A také konec spekulacím, různým výkladům, nervozitě řidičů a šikaně policie. Takové značky by měly smysl a autoritu. Přitom nejde o omezující značku někde na trojnožce, kterou si tam na chvíli dali kopáči, nýbrž o značení jistě mnoho měsíců promýšlené a schvalované mnoha odborníky. Jenomže nekompetentními, které asi jejich práce nebaví.
Druhým příkladem je dopravní značení na trase Brno – Svitavy necelý kilometr před Sebranicemi. Staví se tam na zelené louce nová továrna a nákladní auta na přehledném úseku mimo obec vyjíždějí ze stavby přímo na státní silnici. Před výjezdem je omezení na 30 km/h – v pořádku. Jakmile však minete zablácený výjezd ze stavby (který se rozhodně nedá nazvat křižovatkou), marně vyhlížíte konec omezení rychlosti. Takže byste měli jet rychlostí 30 km/h až k ceduli Sebranice. Skoro kilometr. Jede tak někdo? Ani náhodou, jsme přece v Čechách, je široký rozhled na všechny strany, a důvod omezení rychlosti zjevně pominul. Všichni bez výjimky šlápnou na plyn. Mohla by tam policie měřit a dávat pokuty? Jistěže. Určitě ji to dříve či později napadne, a proti pokutě v tomto úseku nebude obrany – je zde zcela jasné omezení rychlosti. A to nemluvím o sobotě, neděli a nočních hodinách, kdy se na stavbě nepracuje.
Co z toho všeho plyne? Jednoduchý závěr: pokud nebude dopravní značení prováděno profesionálně, logicky a s určitým zábleskem inteligence, nebudou mu řidiči důvěřovat a nebudou je respektovat ani tam, kde je namístě. Proto jsme my Češi v zahraničí jako řidiči tak špatně hodnocení. Když narazíme na omezení rychlosti třeba v Rakousku? Aha, to tady zase nějakej blbec zapomněl třicítku.
Správné dopravní značení by bylo mnohem výraznějším příspěvkem k bezpečnosti dopravy než tucty radarů a sebevětší sankce za přestupky.