Patřím k těm dříve narozeným. V době, kdy v minulém století začínala druhá světová válka. Tak jsem už ledacos zažil a dost si toho pamatuju. Nyní, ve věku páprdovském, si ponejvíce vzpomínám na události z let školních a předškolních, ale kam jsem před pár minutami odložil brejle, to si nepamatuju.

Jak mým vrstevníkům, tak i mně se současný svět, tedy lidská společnost, jeví čím dál podivnější. Pravidla soužití, která se vyvíjela po staletí a platila ještě před 25 lety, dnes jaksi neplatí. Například v politice každý věděl, na čem je, když se řeklo, že někdo je doprava a jiný zase doleva. Dnes to je jedno, oba tyto politické směry nestojí ani za psí štěk. Srozumitelně a rovně zatím míří jen okrajové společenské skupinky, které mají na politický stav té které země vliv mizivý anebo žádný.

Toto vše, vážení, se děje - jak je dnes moderní - globálně, čili celosvětově ve všech demokraciích západního typu. Školství upadá a absolventi vzdělávacího systému tento opouštějí krajně nevzdělaní. Mohou za to ti, kteří vzdělávací systém řídí (do pekel), a většina dobrých učitelů je z toho všeho nešťastná. Neodvažuji se domyslet, co bude, až produkty dnešního vzdělávacího systému dosáhnou středního věku a budou řídit či spravovat společnost.

Těžko odhadnout, ale spíše to byla nešťastná náhoda a ne strategický úmysl soudruhů plánujících dvě generace dopředu. Avšak už od počátku šedesátých let minulého století počalo mezi západními intelektuály na univerzitách a některými umělci vystrkovat růžky něco, čemu dnes říkáme „neo - marxismus“. Ten pozvolna, šikovnou propagandou sílil a šířil se jako rakovina. Okupace Československa zeměmi Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 měla na tento jev jednoznačně kladný vliv. I když zpočátku byli západní soudruzi zděšeni, tak později jim to velice prospělo. Pomohlo jim to díky tomu, že z tehdejšího Československa neemigrovali jen ti, co nehodlali dále žít v kleci pod komunistickou knutou, ale i celá řada významných „progresívních“ komunistů, většinou s akademickými tituly, kteří záhy obsadili významná místa ve vzdělávacím systému západních zemí. To se dělo díky pomoci podobně smýšlejících „domácích“ západních akademiků, kteří je zvali a teplá místečka jim připravovali.

Tak se stalo, že o vzdělání, výchovu a myšlení mladé generace se začala starat naprosto morálně zkažená spodina společnosti. Zde nutno připomenout, že vzdělanost a moudrost není to stejné. Moudrý může být i negramotný, kdežto vzdělaný s několika akademickými tituly může být gauner nejhrubšího zrna. A tak bývalí studenti vychovaní jako nástupci či pohrobci svých zvrácených učitelů, dnes již ve vedoucích politických i hospodářských funkcích, vedou celou západní společnost (Evropu, USA, Kanadu i Austrálii) do pekel „nového lepšího řádu“.

Říká se, že mládež je budoucnost společnosti. Úmyslně nepíši národa, protože národní státy jsou novými velkými kormidelníky společnosti odsouzeny díky multikuturalismu k zániku. Národní historie se budou jak v knihách, tak i v mozcích populace opět přepisovat anebo rovnou vymazávat. Takže v nedaleké budoucnosti budou místo národních států, které trvaly po tisíce let, jen oblasti či území s blíže neurčitou populací neurčité barvy kůže, neurčitou morálkou a ještě méně určitými názory na to, co je dobré a co špatné, co je pravda a co je lež, kdo je chytrý a kdo je blb, kdo je ženská a kdo je chlap a tak podobně. Vivat, Brave New World! Vivat, skvělý nový světe!