I když smekám před intenzitou, s níž Ústav pro studium totalitních režimů otevírá archivy komunistické bezpečnosti, takže nás mohl aktuálně seznámit s některými dokumenty o činnosti skupiny bratří Mašínů, považuji použití těchto dokumentů na jejich ospravedlnění za nedůstojné. Proč? Protože tím přistupujeme na falešnou diskusi, kterou se nám snaží vnutit někteří naši současníci usilující diskvalifikovat a dehonestovat odboj proti komunistickému režimu koncem druhé poloviny čtyřicátých let minulého století, zpochybnit vůbec jeho existenci a akcím odporu přisoudit kriminální charakter. Přitom jde o lež jako věž.

Existenci a význam tohoto odboje totiž jednoznačně a neoddiskutovatelně potvrzuje už přístup, s nimž vnímala, přijímala a reagovala na tyto akce sama tehdejší komunistická moc. A jak je brala vážně a obávala se jich. Stejně jako se bratři Mašíni či desítky ostatních skupin a tisíce jednotlivců deklarovali za odpůrce komunistické diktatury, chápal je a vnímal tak i režim, kvalifikující a označující je za nástroje reakce, třídní nepřátele, slouhy imperialismu, zaprodance západu, odpůrce nových časů a bůhví co ještě. Tehdejší komunistická moc přesně rozpoznávala politickou podstatu snah a působení svých odpůrců, a ani na chvíli je nepodceňovala, obávajíc se nakažlivosti jejich příkladu, kdyby měla jejich činnost úspěch.

Nikdo z komunistů či stoupenců tohoto režimu, ani ti, kdož přikrčeni pouze přihlíželi, aby se nezapomněli včas přimknout k vítězům, ani na okamžik nepovažoval odpor Mašínů a jim podobných jen za exces kriminálních živlů, zločinců, nikdo tehdy nepovažoval tento boj pouze za variantu hry na četníky a zloděje. Každý byť jen úmysl nějaké činnosti či akce, i když z dnešního poučeného pohledu možná vyhlíží jako nerealizovatelný, byl tehdy vnímám jako reálné nebezpečí, odpor byl vnímán jako odpor, odboj jako odboj, diverze jako diverze, sabotáž jako sabotáž, likvidace představitelů režimu či jemu poslušných jako likvidace představitelů režimu či jemu poslušných. Nikdo nevnímal odpor jako úsměvnou či politováníhodnou misi Armády spásy. Každý, doslova každý výslechový protokol, každý záznam z procesu s těmi, kteří byli komunisty přemoženi, v téměř každé větě zdůrazňovaly jejich politickou motivaci a nebezpečnost jejich činnosti proti režimu.

Popírat existenci tehdejšího odporu proti komunistické moci či alespoň bagatelizovat jeho politický charakter a vypjatost znamená bezostyšně lhát. To si komunisté ty, proti komu tak úporně bojovali, z koho měli permanentní strach, koho pokud ho dostali do rukou posílali na dlouhé léta do žaláře nebo ještě lépe rovnou popravovali, to si je jenom vymysleli? Diskuse o údajně pouze kriminální povaze tohoto odporu, kterou se nám dnešní postkomunisté spolu s potomky věčně přikrčených snaží vnutit, je falešná, protože tuto povahu nad slunce jasně vyvrací pozice, kterou k tomuto odporu zaujímala sama komunistická moc. Která ještě na prahu šedesátých let neváhala popravovat své třídní nepřátele, jež bylo „nutné navždy z lidské společnosti odstranit“.

Ospravedlňování činnosti skupiny bratří Mašínů a dalších je jako dokazovat lháři lež. A je to nedůstojné. Za dob komunistické vlády nikdo o jejich motivaci a tehdejším významu nikdy nepochyboval. K jejich zpochybňování a dehonestaci dochází až zcela zvráceně naopak po návratu demokracie do této země. A je obludné domýšlet se, čeho je to důkaz.

Autor je publicista